Kapitola 1 Objev

Zrovna se skláněla k pár dírám ve stěně, když zazvonil telefon.

„Haló?“

„Je tam slečna Tretchová?“ ozvalo se z telefonu.

„Kdo se ptá?“

„Tady Emmeth Roskevic, policejní strážník. Volám z Cenotillo, město asi 50 km od Vás. Jedni turisté našli při procházce zvláštní místo. Chtěl bych, abyste se na to podívala než přijedou lidi z muzea.“

„Pff. Mám tu práci, ale myslím že tam můžu zajet. Kde se sejdeme?“

„V centru je kavárna. Budu tam čekat.“

Zaklapla telefon, zvedla se a zamířila si to do stanu s papíry a plány. Stál nad ním nakloněný starší muž, kolem čtyřiceti, oblečený do modré košile a světlých kalhot. Hnědé vlasy mu prolézaly šediny.

„Lorenzi, máš chviličku?“ Zeptala se, když k němu přišla.

„Hm?“ Vzhlédl. Měl modré oči a soustředěním se mu vytvořili na čele hluboké vrásky.

„Musím zajet do Cenotillo. Vezmu si jeep, jo?“

„Co se děje?“

„Ale, strážník z Cenotillo volal, že nějací turisti našli zvláštní místo. Asi prostě jen někde našli pár střepů po dešti. Za chvíli jsem zpět.“

„Beru tě za slovo. Potřebujeme tě tu. Nějaké pokroky?“

„Ne, ani ň. Vážně si nechceš připustit myšlenku, že je to podvrh? Třeba to Mayové sepsali aby tím oklamali nepřátele.“

„O tom budeme diskutovat až se vrátíš.“ Ukončil debatu a hodil po ní klíče od Jeepu. Když odcházela, ještě na ni zavolal.

„A Lath?“

„No?“Otočila se čelem k němu a šla pozpátku.

„Musíš oddělat svoje telefonní číslo z internetu. To už je potřetí. Lidi ti nemůžou volat kvůli každé kravině.“

Otočila se zpět k Jeepu. „Jo, jo.“ Ještě zvedla ruku na rozloučenou než otevřela dveře auta. Otřepala si z kraťasů a bot prach a nasedla do auta. Zatočila klíčkem a auto zavrnělo. Chvíli jela po štěrkové cestě, než najela na silnici směr Cenotillo. Po cestě si pustila rádio a zpívala písničky. Z tohohle snad nikdy nevyrostu.

Mezitím dojela do města. Kavárnu našla hned, už tam párkrát byla. Zaparkovala auto a šla za strážníkem.

Vypadal docela směšně, jak tam stál před kavárnou a tvářil se důležitě. I přes uniformu bylo vidět, že je při těle. Jeho obličej připomínal koblihu. Na košili měl skvrny od kečupu a hořčice, pod rukama tmavé kruhy. Sluníčko mu neprospívalo.

„V práci pohoda, co?“ Zeptala se ho, když k němu přišla.

„Co?“

Chytrosti taky moc nepobral, projelo jí hlavou. „Jsem Latharna Tretchová. Vy jste předpokládám strážník Roskevic.“

„Ano, to jsem já.“ Podal jí ruku, umazanou a upocenou. „Kdybyste mě prosím následovala k autu. Zavezu Vás na to místo.“ Jakmile se otočil, utřela si ruce do kraťasů. Jeli krátce, poté vystoupili a šli po cestě pěšky. Místo poznala okamžitě. Kolem dvou keřů ohraničili policejní páskou úsek 2 x 2 metrů.

„Tohle?“ řekla nedůvěřivě a ukázala na místo.

„Jen si nedělejte unáhlené závěry. Je to velmi zvláštní uvidíte. Jistě Vás to uchvátí jako archeologa.“

„To pochybuju.“ Odtušila.

Strážník rozhrnul křoví a odhalil díru metr krát metr. Přistoupila blíž, aby si ji pořádně prohlédla. Zdála se tak dva metry hluboká.

„Půjčíte mi baterku. Svou jsem nechala v autě.“ Otázala se, ani nevzhlédla od díry.

„Vidíte? Já říkal, že Vás to zaujme.“ Dal jí do ruky baterku.

Zapnula ji a posvítila na okraje jámy. Pod nánosem hlíny se dalo rozpoznat dřevěné podlaží a panty. Nejspíš tu někdo vyhloubil, vyložil dřevem a pokryl tlustou vrstvou hlíny. Tady v té díře držely padací dveře. Včera pršelo. Vodou je nasáklé i dřevo, což znamená že tudy včera teklo hodně vody. Aby ne, je to z kopce. Tedy voda sebou vzala hlínu.....Ne, to by se odkrylo mnohem víc. To se spíš padací dvířka nasákla hodně vodou a jelikož už byla hodně ztrouchnivělá, upadla, přemýšlela. Posvítila dolů. Dohlédla na dno oné místnosti.

„Skočím dolů. Vidím dno, není to hluboké. Vy počkejte tady a kdyby se mi něco stalo, zavolejte pomoc.“ Oznámila mu.

Podíval se nejprve na jámu a pak na ni. „Dobrá, ale buďte opatrná.“ Řekl starostlivě. Sedla si na kraj, nohy spustila do temnoty jámy a skočila.

Když dopadla, ozval se zvuk jako při lámání dřeva. Aha, tak sem se poděla ta dvířka. Rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla celkem rozlehlá.

U stěn napočítala osm stoliček a jednu židli, něco jako trůn. Nejvíce ji však zaujal kruh vypálený do podlahy. Vypadal jako ten, který viděla namalovaný na zdi v jedné z Mayských pyramid, akorát větší a propracovanější. Přejela po něm prsty. Jako by se dotýkala něčeho zakázaného a nepřístupného. Prozkoumala ho celý. Použila štěteček z pásku podobný tomu,jaký nosí údržbáři, kde měla místečko pro různé věci,například štětěček, takové to dloubátko, co používají zubaři nebo baterku, kterou nechala tentokrát v autě. Na pár místech našla kaluže vosku. Používali svíce. Nejspíš tu prováděli rituály. Vsadím se, že uprostřed kruhu najdu krev. Taky že ano. Zvedla se. Kruhu se mohla věnovat i potom, teď se chtěla podívat na „trůn“.

Obyčejná židle, s tím rozdílem,že do opěradla někdo vyřezal symbol, který se měl správně nacházet uprostřed kruhu. Zvláštní. Vtom ji upoutala něco za židlí. Posvítila tam tedy. Na vysokém podstavci stála vyřezávaná truhlice. Přistoupila k ní.

Na šperkovnici nevypadala, spíš jak kdyby se v ní měly převážet vzácné svitky. Vzala baterku do úst, do jedné ruky štěteček, do druhé kleště z pásku. Kleštěmi chytila truhlici a štětečkem ji čistila od prachu a nánosu. Neodvážila se jí dotknout rukou, koneckonců našla velikou vzácnost. Celou truhlici oprášila. Vyřezávaná byla obyčejnými rostlinnými vzory. Škoda, čekala jsem lebky a mrtvoly. Vpředu na truhlici našla zámek. Nebude vadit, když ho trošku poškodím. Stejně, buď teď já, nebo potom někdo jiný. Pochybuju, že najdou klíč. Přece se o to nenechám připravit.

Schovala štěteček a vytáhla svazek pěti paklíčů. Kleštěmi pořád držela jednou rukou skříňku a druhou zkoušela paklíče. Na druhý pokus vybrala ten správný. V zámku to cvaklo. Schovala štěteček i kleště. Vytáhla z pusy uslintanou baterku a otřela ji o tričko. Napětím se jí klepaly ruce, když se na natahovala po víku. Opatrně ho uchopila a otevřela truhlici.

„Slečno Latharno? Je vše v pořádku? Už jste dole pěkně dlouho.“ Ozval se hlas strážníka jako by z dálky.

„Ano, vše v pořádku. Dejte mi prosím ještě tak pět až deset minut, ano? Pak slibuji, že vylezu.“

Konečně se mohla pořádně podívat na to tajemství, co tu ukrývali. Světlo baterky se odráželo od té věci a tančilo rozverně po stěnách jako plamínky. Vypadalo to jako kus nějaké zbraně, snad meče?, asi pětadvacet centimetrů dlouhý. Kov se leskl, někdo o něj musel velmi dobře pečovat. Uctívali kus zbraně? To je.....neobvyklé. Podivila se svému nálezu. Při druhém a důkladnějším pohledu však rozeznala jisté nesrovnalosti. Kov se nepodobal žádnému, který znala. Konec se zaobloval, z čehož usoudila, že se jedná o špičku, teď už jistého meče. Ale takovéhle se vyráběly ve Spartě kolem 5. století. Proč by někdo uctíval Sparťanský meč? Nebo jeho špici? V každém muzeu mohli vidět meč celý vystavený ve vitríně. Našla se jich spousta. Podivné....

Z nějakého neznámého důvodu se jí nedařilo od truhly odtrhnout oči. Měla pocit, že ji to volá. Dotkni se mě.....Ty a já jsme ze stejného světa..... Patříme k sobě.... Dotkni se.... Jen si sáhni..... Zavrtěla hlavou. Ne, blbost, kravina. Nejspíš jsem toho v noci moc nenaspala a začínám blbnout. Podívala se na díru ve stropě, kterou sem vlezla a znovu na truhlici. Jen jednou si sáhnu. Co se může stát? Určitě se mi to nerozpadne pod rukama na prach. Natáhla se ke kusu kovu, ale zarazila se. Celé je to divné. Nejspíš bych neměla... Stáhla ruku kousek zpátky. Nebo ano? Posunula ruku zase dopředu. Ne. Zastavila ruku ve vzduchu. Tohle nikam nevede. Prostě se jí dotknu a bude klid.

Pomalinku se přibližovala. Na čele jí vyrazili kapky potu. Nejprve se jen lehce otřela prstem a pak na zbraň položila celou dlaň. V tom jí celým tělem projel šok, jako když kopne elektřina, ale intenzivněji. Nebolelo to, spíš polechtalo na mozku. Jediné, co ještě postřehla,byl pád na něco tvrdého a silná bolest hlavy. Z hodně velké dálky, jako ozvěnu slyšela křik. Někdo křičel její jméno. Pak už se jí zavřela víčka a ona padala a padala nekonečnou a temnou dírou....

 

První věc, co zaznamenala po dlouhém spánku, bylo pípání nějakých přístrojů. Podobné si pamatovala z doby, kdy jezdila navštívit babičku do nemocnice. Podobné nebo stejné? S námahou otevřela oči a chvíli mžourala, než se jí zaostřil zrak. Bílé stěny, jediné okno v místnosti. Zkusila se posadit, ale nezdařilo se. Ruce ji pořádně neposlouchaly, jen přístroje začaly pípat hlasitěji a intenzivněji. Otevřely se dveře a dovnitř vešla postava. Žena. V bílém. Sestřička. Chtěla něco říct, alespoň pozdravit, ale vyšlo jen zachrčení. Úplně jí vyschlo v krku. Sestra jí ochotně podala skleničku s vodou a brčkem, aby mohla pít v leže.

„Hezky pomalu, nehltejte.“ Sestra měla jemný hlas, velmi příjemný. Jakoby ozvěnou ještě zaslechla. „Nechci, abyste se pozvracela.“ Vrátila sklenici, zavřela oči a usnula.

 Komentáře, připomínky atd. prosím pište pod článek