Kapitola 10 Cesta do středu mysli, část I.

Ráno. Kuchyně. Lath pobíhala okolo linky, kroutila se v rytmu písničky, co jí vyhrávala ve sluchátkách, a připravovala snídani. Pro dva. Slunce už zahájilo svou každodenní pouť po obloze a prosklenou stěnou se do mísnosti draly sluneční paprsky, které se následně odrážely od baru, kde byly vyskládané všelijaké skleničky, a skleněného konferenčního stolku, na němž stála váza s pár gerberamy. Lath se do přípravy a písně tak zabrala, že si nevšimla Lokiho, který se objevil v obýváku. Stoupl si doprostřed pokoje a vyčkával. Když ho Lath nezaregistrovala, odkašlal si. Tanečnice nereagovala, jelikož takové malé zakašlání neměla šanci slyšet přes hudbu vyřvávající jí v uších. Bohu neplechy pomalu docházela trpělivost.

„Slečno Latharno,“ upozorňoval na sebe. Snažil se mluvit klidně a vyrovnaně, ale stejně se mu do hlasu vkradl podrážděný podtón. Žádná odezva. Nejprve mi vzdoruje a je na mě drzá, místo aby pokorně sklonila hlavu a laskavě mě provedla po mém novém vězení, a nyní mne bude úplně ignorovat? Vždyť to už překračuje pravidla slušnosti, dokonce i ty midgardské! Zatnul pěsti. „Slečno Latharno, mohla byste mi prosím věnovat pár chvil ze svého drahocenného času?“, zavrčel už jen stěží ovládající svůj vztek a nechuť. Čistě náhodou se v ten moment Lath otočila, aby uvařila Tonymu kávu v kávovaru.

„Uááá“, zařvala, protože se lekla Lokiho stojícího stále na tom stejném místě uprostřed obýváku. Vytáhla si sluchátka z uší. „Jseš normální? Chceš mě zabít? Málem jsem z tebe dostala infarkt! Chápu, že tě asi těší děsit lidi nebo jiná stvoření, ale já jsem křehký člověk, na mě nemůžeš tak hrr. Alespoň ne dokud si zvyknu, potom už by to mělo být vpoho. Tak.... Potřebuješ něco?“ Poslední větu řekla chladně, měla v živé paměti, co všechno bylo řečeno při včerejší hádce, která otevřela staré jakžtakž zahojené rány. Strčila hrnek do kávovaru a zmáčkla tlačítko. V kávovaru to trochu zarachotilo a za chvíli už do šálku stékala tmavě hnědá až černá tekutina. Turecká káva bez cukru nebo mléka. Vůně čerstvě přpravené pochutiny se linula po pokoji. Loki vyčkával, dokud nepřestane ten stroj rachotit a teprve po zapípání se ozval.

„Jsem rád, že jste se nakonec rozhodla obětovat pro mne pár chvil.“ Z jeho slov přímo odkapával jed.

„A nejspíš toho budu brzy litovat.“, podotkla stále chladně Lath.

„Hlavní důvod mého pobytu zde jste vy, slečno, ať chcete nebo ne. Čím dříve se dáme do oněch záležitostí, tím dříve zmizím z vašeho života. Pro nás oba doufám, že už napořád.“ Nebral žádný zřetel na její rozpoložení.

„Ale copak? Nelíbí se ti u nás? Jsem na tebe příliš drzá? Prosím, posaď se a udělej si pohodlí. Je libo polštářek pod záda, aby se pánovi pohodlněji sedělo? A čím mám začít? Masáží ramen nebo snad chodidel? Či by si vzácný host přál svlažit hrdlo a pochutnat si na výborném pokrmu? Cokoli řeknete, bude v minutě splněno. Pokorná služebnice.“ Nikdy v životě nemluvila tak sarkasticky.

„Jak vidím, nemáte zájem se dozvědět něco o své minulosti, původu nebo snad o rozsahu svých schopností, ani jak se jich zbavit. Zkusil jsem Vás přesvědčit, ale nezájem z Vaší strany je větší než ten, který bych mohl překonat. Zde se nedá nic dělat. Pro dnešek sbohem,“ schválně mluvil klidně a pomalu, aby se k ní dostalo každé slovo s takovou intenzitou, jakou potřeboval. Chvíli počkal, pak se bez jediného slova otočil a počítal kroky. Jeden, dva, tři...

„Stůj,“ vyhrkla Lath. Loki se poslušně zastavil, ale neotočil se. Měl ji přesně tam, kde ji chtěl mít. „Co všechno se mohu dozvědět? Vážně je tu šance se toho zbavit?“

Otočil se až teď a upřeně se jí podíval do tváře. Míhaly se na ní nejrůznější pocity, od nadějného očekávání po podezřívavou obezřetnost. Je jako otevřená kniha. To mi jen usnadňuje práci. Škoda, už jsem začínal doufat, že z ní bude důstojný protivník. „Jak jsem již řekl,“ začal a spojil ruce za zády, „mohu Vám pomoci si vzpomenout na Vaše rodiče, na vše, co se stalo od Vašeho narození i na to, jak jste ke svým schopnostem přišla a eventuelně i jak se jich zbavit. Zároveň Vám mohu pomoci poznat Vaše hranice a schopnosti rozvinout tak, aby Vám jejich užívání nevadilo při každodenních činostech.“

„Já věděla, že si děláš legraci... Nikdo si nemůže vzpomenout na to, co se dělo po jeho narození. Tyto vzpomínky jsou dávno přepsány jinými.“

„Pletete se, slečno. Mysl je rozdělená na části. Představte si to například jako strom. Koruna, listy, stále narůstající větve, to vše jsou informace, které si okamžitě vybavíte, jsou neustále používány. Kmen stromu jsou vzpomínky, které si dokážete vybavit, když se opravdu snažíte. Kořeny poté představují tu největší část Vaší mysli. To, co se tu objevilo jako první. Nesmyslná přání, touhy, věci zatlačené až do rohu Vaší mysli, protože jsou příliš bolestivé, stydíte se za ně nebo je nechcete akceptovat, jelikož se příčí Vašim vlastním pravidlům. Odhalit tyhle informace je velmi složité a těžké, ale s pevnou vůlí jde vše. Chápete?“ Na rtech se mu usadil vševědoucí úšklebek.

„Tohle všechno vím, ale stále nevěřím, že bych si uchovala vzpomínky na něco tak dávného.“

„Jsou to Vaše nejcennější poklady. Když jakákoli existence odhalí tato skrytá tajemství, pak teprve může říct, že přijímá samu sebe takovou, jaká je, se vším všudy.“ Otočil hlavu k prosklenné stěně. Jeho vlastní slova v něm vyvolala vzpomínky na čas, kdy sám poznal tuto pravdu. Krutou, sebestřednou a zraňující pravdu. Ale musel to vědět. Z úvah ho vyrušil hlas.

„Jak toho všeho hodláš docílit?“

Stočil pohled zpět na Lath. Stále na něj hleděla podezíravě, nyní se však v jejích očích odrážel zájem, i když se snažila vypadat chladně a nepřístupně. Má se ještě hodně co učit. Taková levná přetvářka by možná stačila na někoho tak tupého, jako je Stark, ale já jsem na mnohem vyšším žebříčku, než kdokoli z nich. Snad jen agentka Romanovová se mi snaží dosáhnout na paty. Na to je ale ještě moc maličká.

„Mysl je klíč ke všemu. Přes mysl a vědomí můžete kohokoli ovládnout ale i poznat a porozumět mu.“

„To jsi mi toho teda hodně pověděl,“ špitla jsi pro sebe, Loki to však i přesto slyšel. Vyndala hrníček s Tonyho kávou z kávovaru, strčila tam místo toho vysokou sklenici a zmáčkla jiné tlačítko. Pak se zase otočila a všechny sendviče, se kterými se to ráno tak pracně mastila, poskládala úhledně na talíř tak, že z nich vytvořila pyramidu. Kávovar opět zapípal. Vytáhla z kávovaru hotové Latté Machiato a oboje, talíř i sklenici, položila na konferenční stolek a stále ještě v pyžamu si sedla na pohovku. Naznačila Lokimu, aby šel za ní. Ten si sedl vedle ní, ale nechal mezi nimi asi půmetrový odstup. Lath se na něj otočila se sendvičem v ruce. „Takže, jestli uvažuju správně, ty pomocí magie pronikneš do mojí mysli a pomůžeš mi na vše si vzpomenout.“ Zakousla se do sendviče.

„Ano.“

„Jednoduše řečeno se mi prohrabeš hlavou.“

„Dá se to tak říci.“

„Tak na to se musím posilnit.“ Znovu se pořádně zakousla do sendviče a zapila to douškem kávy. Pak se podívala zpět na Lokiho. Nikdy by to nepřiznal, ale očividně měl hlad. Reflexům neporučí ani bůh. Lath přímo viděla, jak se mu sbíhají sliny při pohledu na to, jak se cpe snídaní. „Nabídni si, stejně bych to sama všechno nesnědla.“ Loki si jen odfrknul, po chvíli se však po jednom sendviči natáhnul. Chvíli jedli mlčky. Ticho nečekaně protnul Loki.

„Smím mít otázku?“

„Hm..“

„Co je to za lahodně vonící nápoj, který pijete?“

„Za prvé mi tykej, koneckonců jsem mnohem mladší než ty.“ Usmála se. „A tohle,“ pozvedla sklenici, „je káva. Přesněji Latté Machiato.“

„Káva?“ zvedl obočí.

„To na Asgardu nemáte? Je to velice dobrý nápoj obsahující cofein, což je látka, která ti dodá energii, ale jen na určitou dobu. Máme různé druhy kávy. Každá se jinak připravuje a má jiný obsah cofeinu. Na každého také káva působí rozdílným způsobem. A také se na ní můžeš stát závislý. Jako Tony, ten bez kávy pomale nedokáže normálně fungovat.“

„A... Ty tuhletu kávu piješ často?“

„Jen když jsem nervózní. Na mě má třeba uklidňující účinky, ale že bych po ní trpěla hyperaktivitou, to se říct nedá. Chceš ochutnat?“

„Nemám zájem v takových midgardských věcech jako Thor,“odfrkl si.

„Dobrá.“ Lath dopila kávu a otočila se na svého souseda. „Můžeme začít.“

Loki se taktéž otočil a vzal ji za ruce. Ty jeho byly pevné a ledové, ale zároveň jemné a Lath z nich cítila nutnost ochraňovat a nést více, než jsou schopné. Najednou pocítila touhu vzít ty ruce a prozkoumat svými prsty každý jejich záhyb, každou čárku na jejich kůži, každou píď jejich dlaní. Rychle ji však zahnala. Jestli se má Loki podívat do její hlavy, tohle všechno musí pryč. „Copak jde o nějakou terapii?“ Uchichtla se. Loki se na ni podíval s vážnou tváří. „Zavři oči.“ Poslechla. Ve vteřině se kolem ní rozprostřela tma. Cítila však i konejšivé teplo, které se jí pomalu rozlévalo tělem. Začínáme. Nyní se ti budu snažit dostat do tvých myšlenek a postupně budu procházet jednotlivé části tvé mysli. Nebraň se. Jakmile se začneš bránit, bude to bolet. Oba. Hlas se jí v hlavě rozezníval jako v amfiteátru. Dobrá. Nemusela nic říkat, Loki nyní slyšel každou její myšlenku.

První obraz. Obyvák u Tonyho v bytě. Lath se hádá s Lokim. Znovu cítila všechny pocity jako předtím, srdce jí zaplavila úzkost, bolest, strach ale i vztek a odpor. Nyní však sdílel všechny tyhle pocity i Loki. Nezdržoval se, vzpomínku jen prosvištěl a pokračoval dál. Vzpomínky se objevovaly jako obrazy, kterými procházeli. Seznámení s Pepper, zatčení za překročení rychlosti, seznámení s Tonym, Thorem i Brucem, rozhovor s Furym ve výslechové místnosti, Clint a Natasha u ní v bytě. Poté hádka s Lorencem, nemocnice a podzemní místnost. Zde se Loki zastavil a prožil to společně s Lath. Potřeboval to vidět

Sestoupení dolů, velký kruh na zemi. To není možné... Zamumlal Loki. Lath prozkoumává kruh. Truhlička na podstavci. Lath ji otevírá. Uvnitř je kovový předmět. Lath se ho dotkne. Vtom jí projede tělem elektrický šok se stejnou intenzitou jako předtím. Prohne se na sedačce v zádech a z úst jí ujede vzdech. Drž se! Slyší Lokiho hlas ve své hlavě. Bolestivý pád na zem a šílená bolest hlavy. Lath silně stiskne víčka a skousne zuby. Vtom z onoho obrazu vyjdou a pokračují dál.

Najednou všechny obrazy zmizí a Lath stojí na prašné cestě, všude kolem ní stále tma. Vtom vedle ní stojí Loki. Co se děje? Ptá se Lath vyděšeně.

Vstupujeme do další části tvé mysli a takhle bude pro tebe příjemnější tím projít.

Počkej... Jak jako příjemnější? Co mě čeká? Ale Loki neodpověděl a rozešel se po cestě dopředu. Hej! Tak se aspoň zastav! Za chvíli ho dohnala. Kráčeli vedle sebe mlčky. Lath měla strachem a nervozitou scvrklý žaludek. Ani to neviděla přijít, prostě najednou stála v rohu třídy a dívala se na sebe, jak sedí v lavici úplně vzadu. To je první třída. Seděla jsem vzadu, protože jsem byla nejvyšší. Je právě hodina matematiky. Malá Lath je zavolána k tabuli, aby vypočítala příklad. Má to dobře a za odměnu získává nálepku usmívajícího se smajlíka do sešitu. Vtom se scéna rapidně mění.

Obchod. Lépe řečeno drogerie. Lath, tak v páté třídě, se prochází mezi regály a prohlíží si laky na nehty, zatímco její „kamarádky“, které se rozhodly jít s ní, nenápadně strkají různé šminky do kapes. Lath o ničem neví. Když chtějí odejít z obchodu, alarm začne pípat jak procházejí dveřmi. Ostraha si to rázuje k nim a chce volat policii, ale Lath se svých „kamarádek“ zastala. Druhý den šla Lath k doktorovi. Ve škole se v době její nepřítomnosti řešila ona nemilá událost, dokonce tam byla i policie. Po nějaké době dohadování „kamarádky“ označily Lath jako tu, co kradla. Prý jim to všechno nastrkala do kapes a výhružkami je přinutila s tím odejít. Když se to dostalo k prarodičům Lath, nedalo se nic dělat. Naštěstí alespoň oni stáli na její straně.

Scéna se znovu mění. Tentokrát sedí na židli a kolem ní přechází ředitel, dávající jí kázání o zlodějině. Její námitky, že ona za nic nemůže, nejsou brány v potaz. Mohla jen tiše sedět a poslouchat, jak všechny zklamala. Dokonce se jí mezi učitely a později i mezi spolužáky začalo říkat „vůdkyně gangu“. Dostala týdenní vyloučení ze školy. To bylo poprvé, co zažila zradu. Ale rozhodně ne naposledy. A pak nic. Znovu jen tma, cesta a Loki vedle ní. Znovu pokračují po cestě dál. Mlčky. Po chvíli cesty se ocitají jinde.

Kavárna. Lath ve věku 16 let sedí u stolu, ujídá cheese cake, naproti ní sedí pohledný 18ti letý kluk a povídá jí nějakou historku, co se mu stala. Lath se do něj vpíjí očima. Pak vyjdou ven a sednou si do parku na lavičku vedle sebe. Propletou ruce a Lath si položí hlavu na jeho rameno. Chlapec ji vezme za bradu a zvedne jí hlavu tak, aby jí viděl do obličeje. Pomalu se začal přibližovat. Lath začala uvnitř cítit paniku, navenek stále klidná. Vtom se jejich rty potkají a všechna její úzkost odplave. Čas se zastaví, existují jen oni dva. Krev se jí nahrne do hlavy a cítí pocit nekonečného opojného štěstí. Motýlci v břiše, točení hlavy, to teplo proudící z jeho těla, když je tak blízko. Je to však jen letmý okamžik, jen letmý dotyk, nesmělý, jakoby chlapec nevěděl, jestli smí pokračovat. Lath mu zejede rukou do vlasů a přitáhne si ho blíž. Zaútočí na jeho rty a nechce jen tak skončit. Chlapec jí ochotně odpovídá, vytáhne ji do sedu a rukama obtočí její boky. Hm... Nešlo by to nějak přeskočit? Cítím se trochu trapně...

Já vím... Z těch tvých emocionálních výlevů se mi dělá špatně. Podívá se na ni povýšeně a oba znovu stojí na cestě.

Nebudeme.... Nemusíme.... Neuvidíme.... Ahh, bože, bude tu i můj první sex? Lath vypadala jako rajče.

Copak ty už jsi nějaký měla? Loki jí věnoval zákeřný úšklebek. Ona jen odvrátila hlavu.

Povýšený idiote, rozeznělo se prostorem. Lath se vyděšeně otočila na Lokiho. Co to..? Já nic... Doopravdy ne... Vždyť...

Právě se procházíme tvojí myslí, všechen prostor tady kolem nás je tvořen tvými myšlenkami, pocity, sny, přánímí, zážitky.... Tvé myšlenky jsou tu něco jako... Královský proslov. Chápeš?

Takže ty teď uslyšíš všechno, na co pomyslím...

Ano.

Hm... Palačinky. Humr. Iron Man. Avengers. Vážení diváci, vítám vás u večerních zpráv. Dnes se stala strašlivá tregédie. Vlak jedoucí odněkud někam vykolejil a převrátil se na bok. Naštestí nikdo nezemřel, asi deset lidí je vážně zraněno, dalších padesát jen lehce. Policie-

Dost! To stačí! Proč musíš být tak otravná? Než mu na to stačila Lath cokoli říct, kolem nich už se odehrávalo něco jiného.

Lath v pyžamu stojí ve dveřích, v ruce drží dopis adresovaný jí samotné. Ruce se jí chvějí, srdce bije až v krku. Je velmi nervózní, vždyť na tom dopise závisí vývoj zbytku jejího života. Nejprve jej nechce otevřít, ale přemůže se. Prsty začne čím dál zuřivěji otevírat obálku. Roztrhaný papír, co kdysi býval obálkou, hodí na zem. Křečovitě drží dopis, ruce se stále chvějí. Její rozrušený a nervózní výraz se mění na šťasný. „Uááá“ začne pištět a skákat. Několik lidí se na ulici zastaví a divně se na ni dívají. V momentu, kdy zachází do domu a zavírá dveře, se do chodby vřítí babička oblečená v zástěře na vaření s dlaněmi i prsty od mouky a s ustaraným výrazem ve tváři. Lath jí celá rozjařená podává dopis. Babička si nejprve utře špinavé ruce do zástěry a až poté si onen papír vezme. Jak jí oči přejíždí po řádcích, její ústa se rozšiřují v úsměvu. Když dopis dočte, podívá se na svoji vnučku se šťastným výrazem a očima zvlhlýma. Ta se jí vrhne kolem krku.

Vžum, střih, opět pouze tma a cesta. Nyní se však ve vzduchu vznáší ještě něco dalšího. Smutek smíchaný s euforií. Oběma se tyto pocity snáší na hlavu a ramena jako sníh.

Pověz to, ozve se Loki po chvíli.

Co?

Nesnaž se to skrývat, nepodaří se ti to. Vím, co cítíš, i na mne to doléhá, tak už to řekni, ať se těch odporných pocitů mohu zbavit.

Nic se neděje, doopravdy, jen jsem si vzpomněla na babičku, nic víc. S jejími slovy se smutek vytratil. Zůstala jen euforie.

Ještě něco dalšího máš na srdci...

Tobě vadí i kladné pocity?

Nelíbí se mi cítit neopodstatněné věci.

Tak jsi mi neměl lézt do hlavy.

Vážně chceš vytáhnout tohle téma? Prosím, já tě k ničemu nenutím, klidně se mě pusť. Ale dopředu tě upozorňuji, že to bude hodně bolet. Možná skončíš v bezvědomí...

Dobře, dobře, už toho nech... Ta vzpomínka před chvílí... Vzali mě na vejšku, spokojen? Sice ne na stipendium, ale i tak to byl úspěch.. Euforie byla ta tam. Loki nijak nereagoval.

Další vzpomínka. Školka. Lath si hraje s panenkou. Přichází jiné děvče a chce jí panenku vyškubnout. Lath se však nehodlá oblíbené hračky vzdát. Vezme polštář a mlátí s ním holčičku do hlavy. Ta s brekem odbíhá žalovat paní vychovatelce. Lath je poslána na půl hodiny na hanbu. Pak, když se vychovatelka nedívá, přijde za holčičkou, kterou předtím mlátila, a zamotá jí do vlasů žvýkačku. Ta si toho ani nevšimne, ještě aby ano, když má vlasy dlouhé do půli zad a plnou pozornost věnuje panence. Lath spokojená se svou pomstou odchází jinam. Druhý den přijde holčička do školky ostříhaná na mikádo.

Opět tma a cesta. Opět mlčky. A pak to přišlo. Ocitli se v kostele. Přímo před nimi na druhé straně stála na oltáři rakev. Otevřená. Kostel byl úplně prázdný, jen rakev, Loki a Lath. Ta si přitiskne obě ruce na ústa a po tvářích se jí koulejí průhledné perly slané vody. „Proč tu jsme? Proč si tohle musím prožívat znovu? Já chci odtud pryč! Loki, ukonči to!“

„To nejde,“ odpověděl Loki.

„Jak... Jak to myslíš nejde? Moje... moje babička... žena, která mě vychovala... tam... tamhle leží v rakvi.... Ona... ona umřela před třemi lety.... Proč.... Proč to musím zažít znova?“, Lath se zalykala vlastními vzlyky. Nohy ji zradily a ona se sesula na podlahu. Na zem dopadaly kapky čím dál častěji. Chtěla se ho pustit, chtěla pustit jeho ruce a celou tady tu cestu její myslí ukončit. On jí však ruce pevně stiskl a nechtěl je nechat jít. „Pust mě! Proč necháváš trpět?! Já už nechci... Nechci pokračovat! Nech mě být! Pusť!“

„Lath! Lath, já vím, že je to těžké, ale musíme pokračovat. Všechno jsou to zkoušky. Tvoje mysl tě nechce nechat projít dál, nechce, abys dál prozkoumávala její zákoutí, chce tě zlomit! Bojuješ tu sama se sebou. Musíš být silná! Musíš se vzchopit a pokračovat dál v cestě. Musíš!“

Lath se zvedla zrak a podívala se Lokimu do očí. Nebyla v nich ani stopa po ironii, sarkasmu, podrazáctví, pobavení nebo výsměchu. On svá slova myslel vážně. Ještě jednou se podívala na rakev. Pak silně stiskla víčka, skousla zuby a po několika pokusech se i postavila. Dokonce přestala vzlykat, jen slzy zastavit nedokázala. Otevřela oči. Všude kolem se rozhostila požehnaná všezahalující tma. Loki, stojící před ní, se rozešel kupředu. Všechna ta důvěrnost a podpora byla fuč, vypařila se jako pára nad hrncem. Lath hrdě vztyčila hlavu a vykročila rázným sebevědomým krokem. Tváře, už dále nezavlažované slanými krůpějemi, usychaly. Právě vyhrála souboj nad sebou samotnou. Měla pocit, že ať už přijde v další chvíli cokoli, dokáže to ustát.

Loki se ušklíbl, což ale Lath cupitající za ním nemohla postřehnout. Ze tmy před nimi se vynořily dveře. Pevné, bytelné dveře z obou stran osvícené loučemi. Oba před nimi nyní stáli.

Vchod do třetí části tvojí mysli. Už jsme skoro na konci.

Lath se zhluboka nadechla a vzala za kliku.

Komentáře, připomínky atd.. pište pod článek ;)

Kapitola 10 Cesta do středu mysli, část I.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek