Kapitola 11 Cesta do středu mysli, část II.

Otevřela dveře. Před nimi se zjevila dlouhá chodba na konci zatáčející doprava po obou stranách posetá dveřmi jako v hotelu. Na každých dveřích byl nahoře štítek s datem. Hned první dveře, 25. červenec, označovaly včerejší datum. Položila ruku na kliku a stiskla. Najednou před sebou měla obyvák ve Stark tower, ona s Lokim stojí u prosklené stěny na balkon a hádají se. Dveře opět zavřela, ostatně nešlo o nic zajímavého. Lokiho ani nenapadlo na ni čekat a pokračoval sám. Lath v tom zpočátku neviděla žádný problém a vycházkovým krokem procházela chodbu. Sem tam se zastavila u některých dveří a osvěžovala si vzpomínky z toho či onoho dne. Pak si ale něco uvědomila.

To, co teď dělám já, může klidně provádět i Loki. Může otevírat dveře k mým vzpomínkám, ke všemu, co mě tvoří a díky čemu jsem taková, jaká jsem. Co když uvidí TO? Nebo ONO? Nebo...? Panebože, to ne! Už bych se mu nemohla podívat do očí!

„Loki? Loki, kde jsi? Loki? Loki, slyšíš mě? Ozvi se!“, volala, zatímco pobíhala po chodbách, které měly najednou plno odboček. Lath se cítila jako v bludišti. V bludišti vlastních vzpomínek.

„Kde jsi? Ozvi se ty pošahanej bože neplechy a nekalostí, nebo přísahám, že jakmile se mi dostaneš do rukou, tak ti vyrvu střeva z břicha a..“ Lath, už celkem vytočená z neúspěšného pátrání po jejím průvodci, zahla za roh a narazila přímo na něj. Tak přímo, že se srazili a ona skončila na zemi. Chvíli vyčkala a poté vstala. Samozřejmě, Loki není takový džentleman, aby pomohl dámě vstát. Pozdě si uvědomila, že zde nejsou její myšlenky soukromé.

„Dámě bych vstát pomohl, jsem znalý zásad etikety, avšak mám mnoho dobrých důvodů vás za ni nepovažovat, Latharno, snad už jen kvůli vašemu způsobu přednesu, jak mluveného, tak fyzického.“ Svému prohlášení nasadil korunu arogantním pohledem. Nebylo to opovrhování, pouze vysvětlování situace. Lath hned došlo, že si její poznámku o „pošahaném bohu“ vzal osobně.

„Promiň... Omlouvám se, já to nemyslela vážně, jen jsem byla rozhořčená, mírně řečeno. Ale je to i tvoje chyba.“

„Moje? Copak já tu pobíhám po chodbách a urážím vás? K takovému chování nemám potřebu se snižovat.“ Vzal si to hodně osobně.

„To možná ne, jenže se tady potuluješ po mojí mysli, konkrétně se procházíš mezi mými vzpomínkami. Můžeš kterékoli dveře otevřít a nahlédnout dovnitř. A upřímně? Děsí mě to.“

„Velice mne mrzí, jestli si zrovna tohle o mne myslíte, slečno. Opravdu necítím potřebu na vás vyzvídat a otevírat dveře k vašim vzpomínkám. Umím si představit, že to může být nepříjemné.“ Lath by mu to možná i uvěřila, kdyby si nevšimla toho škodolibého lesku v očích, té jediné věci, která z celého jeho vzezření napovídala, že to nemyslí přesně tak, jak říká. Syčáku. Myšlenkám se člověk neubrání. Loki však předstíral, že nic takového neslyšel. „Nuže, abych vás o tom ujistil, budu dále pokračovat s vámi.“ Pokynul jí, že má jít první. Lath pokračovala volným krokem a dávala pozor, jestli neslyší v jeho kroku nějaké zadrhnutí, kdyby se zastavil a chtěl některé dveře otevřít.

Procházeli různými chodbami, úzkými i širokými, dlouhými i krátkými, prošli mnohá rozcestí a data na dveřích kolem nich byla čím dál starší. Uličky se stále zužovaly a byly mnohem více zanedbané. Na zdech viděli popraskanou omítku, u stropu se vznášely pavučiny, zemi pokrývala vrstvička prachu. Dveře měly stále více oprýskaný lak a začaly se na některých objevovat zámky. Někde úplně obyčejné, které by se daly otevřít i pinetkou, na jiných zase viselo hned několik velkých a těžkých zámků. Vzduch byl cítit zatuchlinou a plísní.

„Tady se nachází vzpomínky, ke kterým jsi dlouho nezabloudila a bez pomoci si ani nevybavíš, že se něco takového stalo. Zároveň jde o nejstarší vzpomínky, co máš. Proto ten vzhled. Čím novější a připomínanější vzpomínka, tím novější a upravenější dveře. Samozřejmě to funguje i naopak. Některé vzpomínky však leží v tvé mysli tak hluboko, že už i tvé vnitřní já zapomnělo, že je vlastní. Ty jsou opatřené zámkem se stejným principem,“ pronesl Loki, jako by věděl, co se Lath honí hlavou. Počkat, on to věděl.

„Děkuji za objasnění,“ odpověděla Lath. Avšak ani Lokiho výklad nedokázal potlačit divný a nepatřičný pocit, který se jí celé zmocňoval a stále sílil. Nepatřila tam. Nepatřila do své vlastní hlavy, vůbec tam neměla být. Zvolnila tempo chůze a po celém těle jí vyrazila husí kůže. Tady nemá co pohledávat.

„Nemusíš se strachovat, je přirozené cítit se cize v prostředí, které jsi navštívila tak jednou nebo dvakrát za svůj prozatimní život. Jen jdi dál, jsme blízko,“ ač měla Lokiho slova působit jako útěcha, nestalo se tak.

„Můžeš se přestat chovat, jako by jsi snědl veškerou moudrost světa?“ snažila se znít přirozeně, ale hlas jí trochu kolísal.

„Pouze ti odpovídám na tvé dotazy a podezření. Ovšem, jestli si to budeš přát, mohu toho nechat a ty...“

„Odejděte...“ ozval se cizí hlas odnikud a zároveň odevšad a přerušil Lokiho. Oba poutníci se trhnutím zastavili a začali se rozhlížet kolem sebe na všechny strany.

„No, co mi řekneš na tohle, chytrolíne?“ snad v jejím hlase zazněly stopy úzkosti, snad strachu.

„Jsem si jist, že...“

„Jděte a nevracejte se...“ neznámý hlas opět nedopřál Lokimu čas dokončit ani větu.

„Co teď?“ zeptala se Lath stále stojící na místě, teď už s velmi nápadnou stopou zoufalství a strachu v hlase.

„Teď se musíme...“

„Poslechněte a zmizte...“ hlas očividně nehodlal pustit Lokiho ke slovu.

Lath si pevně a rozhodně stoupla, najednou se v ní vzedmula vlna vzteku a rozhořčení. „Jakže? Toto je moje mysl, moje vzpomínky, moje osobnost! Jsem paní tohoto světa! Proč bych měla odházet?“

„Oba se vraťte, odkud jste přišli...“

„Nebo co? Nic mi nemůžeš udělat,“ s těmito slovy Lath vyrazila rázným krokem vpřed, Loki za ní.

„Dost! Stůj! Dál ani krok!“ Celá chodba se počala třást jako při silném zemětřesení. Lath to porazilo na zem a ona bolestivě dopadla na rameno. Chtěla vstát, jenže když se postavila na všechny čtyři, rameno se ozvalo a Lath zase skončilo na zemi. Ničemu nepomáhala ani stále se třesoucí chodba a mračna opadané omítky a prachu, která vlivem otřesů stále poletovala vzduchem a nevadilo jim uhnízdit se člověku v nose, krku či očích. Po několika pokusech se Lath podařilo vstát. Se zavřenýma očima schovanýma v ohbí lokte a s druhou rukou nataženou před sebou se snažila jít alespoň kousek vpřed. Šlo to těžko, vlastně to nešlo skoro vůbec, když se celá chodba neustále otřásala. Lath se jen modlila, aby se nějaký kus stropu neuvolnil a nespadnul jí na hlavu. Rameno o sobě dávalo vědět při každém větším otřesu, ale Lath na to odmítala brát zřetel. Musela dokázat, kdo je tu pán. Prostě musela.

Když už se jí zadařilo překonat značnou vzdálenost, hlavně pomocí zdí a vratké rovnováhy, její natažená ruka na cosi narazila. Na něco chladného a kovového. Řetěz. V tu chvíli otřesy ustaly a chodbou se prohnal vítr, který s sebou odnesl veškěrý prach a omítku někam pryč. Lath se odvážila otevřít oči. Držela se řetězu, který byl do X přetažen přes obrovské, oprýskané a zašlé dveře. Když Lath sklouzla pohledem stranou, všimla si, že dveře nemají žádnou kliku a jsou zabezpečené několika pevnými zámky. Přešla k nim, aby si je lépe prohlédla. Neměly žádnou klíčovou dírku ani číselný kód, nebylo tu tedy žádné cesty, jak je otevřít.

„Toto jsou dveře ke tvé úplně první vzpomínce. Nečekal jsem, že se sem dostaneme,“ Loki se za ní zjevil jako duch. Otřesy ani prach s omítkou na něm nezanechaly jedinou stopu.

„Budu to brát jako poklonu,“ odpověděla s příkladnou grácií Lath, krapet zaskočená Lokiho náhlým zjevením. „ A nevíš třeba náhodou i jak je otevřít, když už chceš být užitečný?“ neodolala příležitosti si rýpnout.

„Jsem v pokušení ti nic neprozradit na oplátku za tvé chování.“

„Velice se omlouvám, Vaše Výsosti, věřte, že mě to velmi mrzí,“ jízlivěji už to snad ani nešlo. „Trhni si! Vážně se už těším, až se vrátíš do svého pelíšku ve vězeňské cele.“

Loki jí věnoval jen chladný pohled a ve vteřině zmizel. Lath obklopila samota a ticho. Najednou se jí zmocnila bázeň, připadala si sama zranitelná. Rychle se však oklepala a jala se věnovat otevírání dveří. Zvládne to přece i bez něj, už ho nepotřebuje, našla co chtěla.

Řetězy, visící přes dveře, byly pevně ukotvené ve zdi pomocí tlustých kovových kruhů. „Tudy to nepůjde,“ poznamenala si pro sebe a raději se pohledem přesunula k zámkům. Ani tam však moc nepochodila, jelikož zámky bez číselných kombinací nebo klíčových dírek, a tedy i klíčů, se otevřít prostě nedají.

Jak to mám asi otevřít? Není tu někde návod, nebo tak něco? Počkat, je to v mojí hlavě, já jsem tu pán. Musím na to chytře.

„Sezame, otevři se,“ zvolala nahlas a sebevědomě. Dveře se nepohly ani o píď.

Dobře, to moc chytré nebylo.

„Alohomora.“ Stále žádná odezva.

Super, ještě nějaký jiný úžasně chytrý nápad? Zkusíš i Abrakadabra nebo už ti došlo, že to takhle nepůjde? Přemýšlej! Jsou to dveře k tvojí první vzpomínce! Podívej, jak jsou zabezpečené. Očividně je smí otevřít jen jeden člověk a hádej, kdo to asi je? Otázka za tisíc dolarů... Počkej... Ano, jsi to TY! Gratuluji, vyhráváš tisíc dolarů. Tak a teď už vážně. Klíčem musí být něco, co mají všichni a zároveň každý jiné, protože každý má tyto dveře. Tím se vylučuje jakákoli hmotná věc. Zároveň hledám něco, co už mám strašlivě dlouho, abych tuto vzpomínku mohla odemknout kdykoli. Nebyla nějaká taková hádanka? „Patří to tobě, ale tvoji přátelé to používají více než ty, co je to?“ Jméno! Může to být moje jméno? To je blbost, přece nemůže stačit jen říct jméno. Datum narození? Čas? Místo? Jde o tu nejprvnější vzpomínku, je to možnost... A vzhledem k tomu, že už jsem zkoušela větší pitomosti, tak už nemám moc co ztratit.

Znovu obrátila svoji pozornost na dveře. Postavila se k nim čelem, nohy pevně rozkročené. Zhluboka se nadechla a promluvila pevným hlasem: „Jsem Latharna Tretchová, narozena 22. sprna 1987 v 19:55 v Michiganu ve městě Escanaba.“ Nic se nedělo. Po odeznění jejích slov se chodba opět ponořila do ticha. Když už si byla jistá, že opět šlápla vedle, řetězy visící přes dveře začaly praskat a jejich kusy padaly k zemi. Lath musela ustoupit dozadu, pokud si nepřála být trefena některým úlomkem. Avšak s dopadem poslední části řetězu na zemi opět zavládlo ticho. Chvíli vyčkávala, jestli se dveře třeba neotevřou nebo tak, ale nic se nedělo. Že bych odhalila pouze jednu část onoho klíče? Jenže co je ta druhá? Pomalu se přesunula ke dveřím a chvíli si je jen zblízka prohlížela. Cítila, jak ze dveří sálá jakési podivné teplo. Položila ruku na oprýskaný lak a masivní dřevo a přejela po něm. Opravdu, jako by to dřevo žhnulo. Vtom se ozvalo skřípění. Rychle ruku odtáhla a odskočila od dveří, které se pomaličku otevíraly. Snažila se zahlédnout to, co se za nimi mělo ukrývat, ale neviděla nic, než oslnivou záři. Náhle ji jakási síla vtáhla dovnitř a ona se prodírala tunelem oslepujícího světla. Avšak tunel končil tak náhle jako začal, najednou se dívala do zářící lampy nejspíš někde na sále. Rozeznávala stěny za světlem a jakýsi stín, možná dveře, nedalo se to určit. Vše bylo hrozně rozmazané, jako kdyby se dívala přes tlusté čočky brýlí.

„Je to holčička,“ zvolal jakýsi hlas, ale Lath ho slyšela jako přes nějakou clonu, tak zvláštně.

Cítila chlad po celém těle a slyšela křik. Neutuchající uši drásající křik, jak křičí novorozeňata. Zprvu nedokázala určit zdroj křiku, ale pak jí to došlo.

Proboha, to křičím já! Moje úplně první vzpomínka – vzpomínka na to, jak jsem se narodila!

Velké ruce v gumových rukavicích, které ji celou dobu držely, ji najednou otočily a v jejím zorném poli se najednou objevila tvář mladé slečny/paní? Chvíli trvalo, než její oči zaostřily. Paní/slečna měla krásný obličej ztrhaný bolestí a únavou, které lemovaly krásné dlouhé hnědé vlasy. Po čele a dál dolů jí stékaly kapky potu. Aby jí nenatekly do krásných kaštanových očí, rychle mrkala. Připadala jí krásná, jako anděl. Usmála se a Lath pocítila tu vlnu štěstí a radosti, která z ní přímo sálala. Jako nějakým zázrakem přestala křičet. Onen anděl si ji vzal z gumových rukou do náručí a stále se na ni usmíval. Nejprve ji volnou rukou párkrát pohladila po hlavě a pak si začala ukazováčkem jemně hrát s maličkými prstíky. Lath ji okamžitě za prst chytila.

„Chcete zavolat tatínka?“ zeptal se jiný hlas.

„Ano,“ odpověděl anděl neodvraceje pohled od miminka.

Zavolat tatínka? Takže tohle... Tohle je moje maminka? Je... nádherná...

Během několika vteřin se za maminkou objevil stín. Vysoký a ramenatý.

„Chcete přestřihnout pupeční šňůru?“ ozval se znovu hlas.

„A-ano, mohu?“ zeptal se stín. Lath zaregistrovala nějaký pohyb a zvuk stříhání nůžek, ale necítila vůbec nic. Stín přistoupil blíž, položil ruku mamince na rameno a nahnul se dopředu. Lath pomalu rozeznávala rysy obličeje. Krátké světle hnědé vlasy, stejné barvy oči a lehké strniště okolo úst. Očividně pár dní pořádně nespal, protože mu zpod očí koukaly černé kruhy. Ale byl šťastný.

„Je nádherná,“ řekl a políbil maminku na čelo. Takže to musel být její táta.

„Bude se jmenovat Latharna,“ slyšela Lath ještě říkat maminku, než ji opět vtáhl tunel světla.

Někdo ji držel v náručí, její obličej zabořený do své hrudi. Chvíli běžel, pak se zastavil. Lath ucítila kouř. Hodně kouře. Jako by někde hořela opravdu velká vatra. Najednou na ni dopadla kapka vody a další a další, ale nepršelo, to by slyšela šum vody. Ozval se hlas.

„Neboj se, Lath... U mě jsi v bezpečí... My to nějak zvládneme... Už se ti nikdy nic nestane...“ byl to hlas jejího otce zastřený slzami a pláčem. Chtělo se jí křičet, plakat, cokoli, ale nemohla. Chtěla na něj zakřičet, proč jí tohle všechno sliboval, když ji nakonec stejně opustil. Proč s ní nezůstal, proč ji nechránil, proč raději zvolil smrt, než ji vidět vyrůstat. Ale nešlo to. Šlo jen o vzpomínku a ona ji musela prožít.

Vtom zaslechla lupání dřeva a rachot hroutící se budovy. Do toho se ozývaly další pro ni neidentifikovatelné zvuky. Její otec se dal znovu do běhu, cítila jeho rychlé bušení srdce a přerývavý dech.

Vžum! Opět tunel světla, jenže když otevřela oči, neocitla se v jiné vzpomínce ani zpět v chodbě po obou stranách lemované dveřmi. Dívala se uslzenýma očima na Lokiho, vrátila se zpět do přítomnosti do Tonyho obýváku. Pustila Lokiho ruce, které před chvílí ještě křečovitě svírala, a přešla k prosklené stěně. Už bylo hodně po poledni, snad kolem čtvrté nebo páté hodiny, slunce nyní svítilo přímo do místnosti. Dívala se na stále živé město v záři pozdních slunečních paprsků a z očí se jí řinul nezastavitelný proud slz. Pomalu zpracovávala všechno, co právě viděla. Mohla mít úžasnou rodinu, krásné dětství s milujícími rodiči, mohla s nimi slavit Vánoce a narozeniny a všechny velké události, mohla se v nejhorších chvílích uchýlit do matčina náručí, slyšet tátova uklidňující slova. Jenže někdo přišel a ten někdo jí zabil matku, zničil domov a s tím i tohle všechno, co mohlo být. Její prarodiče se o matce nikdy nezmínili, otec jí zakázal na toto téma mluvit, všichni předstírali, jako by nikdy neexistovala. A ona ji teď viděla. Svou nádhernou maminku, svého anděla strážného, svoji nekonečnou oporu. Cítila něhu, lásku a radost v matčině tváři. Alespoň na malý moment. A hned v další chvíli se toto všechno stratilo v dýmu ohnivého kouře. Přikryla si ústa rukou, ramena se jí ve vzlycích třásla. Ale nevydala ani hlásku. A slzy stále padaly.

Uslyšela kroky a důvěrně známé kroky. „Neuvěříte, co jsem právě zjistil...“ Tony se zarazil uprostřed věty. Rozhlédl se po místnosti a výjev, který se mu naskytl, se mu ani za mák nelíbil. Nasupeně se rozpochodoval ke gauči, na kterém stále seděl Loki a zaraženě sledoval brečící Lath. „Co to k*rva má znamenat? Děláš si ze mě prd*l? Je ti příjemné jí takhle ubližovat, takhle ji týrat, ty zasran*j sadisto? Mám chuť tě-“ zarazila ho Lath, která se k němu přiřítila a pevně jej objala.

„T-Tony, dost. L-loki za n-nic nemůže...To j-já jen vzp-pomínala...“ Její pláč pomalu mírnil svoji intenzitu. Tony ji pevně chytil a hladil po vlasech.

„To bude dobrý,“ konejšil ji. Vlastně to vypadalo docela komicky, když se snažil maličký Tony uklidňovat o půl hlavy vyšší hromádku neštěstí. Loki se mezitím někam vytratil. „Nelíbí se mi to,“ využil Tony Lokiho zmizení, „zjevil se tu teprve včera a ty už jsi kvůli tomu parchantovi probrečela dva dny...“

„To není jeho vina...“ namítla Lath a pomalu mu popsala, na co si díky němu vzpomněla.

„To je mi moc líto, zlatíčko. Ale teď se tím už nesmíš trápit. Stalo se to moc dávno, sotva to nějak změníš. Alespoň znáš pravdu a to je samo o sobě výsada. Važ si toho a použij ji k posunutí se vpřed. Kdo si dá zmrzlinu?“ nadhodil žertovně a Lath se musela proti své vůli pousmát. Prostě Tony, tady je škoda slov.

Loki seděl mezitím na posteli bokem ke dveřím v jemu přiděleném pokoji, lokty podepřené o kolena, bradu opřenou o pěsi svých dlaní a přemýšlejíc zíral do bílé stěny naproti. Hlavou se mu míhaly myšlenky jedna za druhou v šílené rychlosti. Už byl jen krůček od odhalení původu slečny Tretchové.