Valentýn se vším všudy

Já vím, zní to jako typické puberťácké klišé ze střední, ale co má člověk dělat, když se mu stane přesně to a pak to má někomu vyprávět? Tak si to nečtěte no, mě je to celkem jedno, jen chci vyhrát sázku...

Dobře, dost bylo obkecávání, začneme s příběhem. Nebudu sem psát, kolik mi tehdy bylo, protože byste poznali, kolik mi je teď a to nechci, ale věřte mi, že vysokou jsem měla pár let za sebou. Vystudovala jsem archeologii, chtěla jsem se věnovat hlavně středověku, tomu temnému období dějin, kde vznikla většina mýtů, pověr a lidé si různé vysvětlovali pomocí různých pohanských bohů, démonů, upírů a takových potvor. Od mala jsem měla slabost pro nadpřirozeno. Ne že bych se bála bubáka pod postelí a strašidel ve stínech, ale doufala jsem například, že potkám ducha nebo budu mít speciální schopnosti. Ano, dětské sny a představy. Proč se tím vlastně zdržuji? No, řekněme, že to potom ovlivní hodně věcí.... Ale nebudeme předbíhat.

Každopádně jsem sice úspěšně vystudovala vysokou, ale o archeology tak nějak nebyl zájem a já byla moc vděčná i za práci servírky v jednom bufetu. Své záliby jsem se však nehodlala vzdát, tak jsem volný čas trávila v knihovně. Jasně, většina knih byly prostě pohádky a blbosti, ale našly se tam i také, ze kterých jsem mohla něco vyzjistit. Pořídila jsem si takový hnědý deník, kam jsem si zapisovala poznámky o tom, co jsem se o těch tvorech dozvěděla a mnohé takové zajímavosti. Třeba i to, proč vlastně mohly vzniknout, moje úvahy a různé novinové články, u kterých mi přišlo až moc podezřelé provedení vraždy nebo tak něco. Svá nejlepší léta měl za sebou, ale já ho nosila stále sebou, takový můj poklad.

Takže, už se k tomu dostávám. Jednou po směně, když jsem měla raní, což znamenalo celé odpoledne volné, jsem jako obvykle zamířila do knihovny. Otevřela jsem obrovské tmavé dvoukřídlé dveře, kývla na starého pana Higginse, který tu několik let seděl za stolem a půjčoval lidem knihy, a zamířila rovnou do „mého“ regálu. Ovanul mě zatuchlý vzduch a vůně starých stránek. Milovala jsem to tam. Skoro poslepu jsem jela prsty po knížkách a mířila si to k jedné, co patřila k těm nejstarším v knihovně. Velká bichle plná těch nejrůznějších potvůrek, moje oblíbená. Už jsem to četla několikrát a pokaždé jsem tam našla něco nového. Jaké však bylo moje překvapení, když ona moje vyvolená láska chyběla. Zarazilo mě to, jelikož tuhle knihu si obyčejně nikdo nepůjčuje. Dobře, nikdo si ji nepujčuje.

Vlítla jsem do středu knihovny, kde stály stoly s lampami a lidé si tam mohli číst. Rozhlédla jsem se. Vzadu v rohu u mého nejoblíbenějšího stolu, protože byl až vzadu v rohu, takže jsem měla přehled o celé knihovně kdyby něco, seděl muž s dlouhými tmavě hnědými vlasy a listoval onou knihou. Chápu, obrovská shoda náhod. Při pohledu zpátky mi to přijde úplně absurdní, jenže v té chvíli jsem jen myslela na jednu věc. Dobře, na dvě. Za prvé – má moji knihu, za druhé – sedí na mém místě. V ruce jsem nervózně mačkala svůj deník. Tohle mu neprojde, řekla jsem si a rázně se rozešla k němu. Samozřejmě o mně věděl dřív, než jsem k němu došla, moje dupání se rozléhalo celou knihovnou. Hodila jsem na stůl svůj deník, rukama se opřela o hranu a počkala, než na mě zvedne svůj obličej.

Dobře, nebyl to ten nejlepší nápad. Hned, jak ke mně zvedl zrak, věděla jsem, že jsem narazila. Nádherné hnědé oči hořké čokolády lemované černými řasami, lehké strniště ve kterých ještě vynikaly jeho úzké a lehce protáhlé rty, plus ten jeho výraz který říkal: „Ať už mi chcete cokoli, rád vás vyslechnu a jestli jsem něco provedl, tak se omlouvám.“ Ne, pohrozila jsem si, nemůžu to vzdát jen proto, že je nádhernej. Beztak bude tupej a tahle kniha ho ani nezajímá. Do toho, drž se!

Nadechla jsem se: „Hele, tahle kniha patří mezi nejstarší, co tu jsou a je moje oblíbená, takže pokud si ji listuješ jen tak pro zábavu, ráda bych si vzala. Mám tu s ní ještě nějakou práci.“ Možná jsem to řekla trochu prudčeji, než jsem původně chtěla.

„Bohužel i já s ní mám práci, ale nezabere mi to dlouho. Když tak hodinu počkáte, rád vám ji zase vrátím.“ Jeho hlas zněl trochu hrubě, měl takový chraplákový podtón, ale zároveň jsem věděla, že chci tenhle hlas slýchat častěji. Navíc ten jeho úsměv, který mi věnoval. Ty dokonalé bílé zuby. Jak se mu udělaly vějířky u koutků očí.

Rychle jsem takové myšlenky zapudila. Zamumlala jsem něco ve smyslu, že to není zas až takový problém, popadla svůj deník a odešla pryč. Šla jsem rovnou domů, nenapadl mě žádný důvod se někde zdržovat. Ještě k tomu jsem si uvědomila, že se v myšlenkách vracím stále k tomu neznámému z knihovny a znechucená sama nad sebou jsem ještě přidala do kroku. Moje spolubydlící naštěstí odjela na víkend k příteli, takže jsem měla byt pro sebe. Hned po příchodu jsem vlezla do sprchy a pak se pustila do vaření. Vařím dobře, dokonce si myslím, že mám něco jako „přirozený talent“ a navíc se přitom plně soustředím na činnost rukou a nic dalšího. Projistotu jsem i pustila i rádio.

Večer jsem si sedla nad stůl a chtěla si pročíst dvůj deník, sem tam něco poznamenat nebo upravit. Hned jak jsem ho otevřela jsem se však zděsila. Tohle nebyl můj deník! Ale jak to? Matně jsem si vzpomínala, že ten muž měl na stole položený podobný deník, jako byl ten můj. Panebože, já to vymněnila! Nejprve jsem ho chtěla zavřít, někam schovat a už nikdy nevytáhnout, hned na to mě ale přepadla hrozná chuť zjistit, co je vevnitř. Hned po prvních stránkách jsem si uvědomila, že je to něco podobného, co mám já, tady se však nacházel i prodrobný návod, jak ty potvory zabít, dokonce i výstřižky z novin, asi přímé příklady. Trvalo mi to do tří do rána, ale pročetla jsem celý ten deník.

Seděla jsem na židly a koukala se na ten kožený hnědý obal. Hlavou se mi míhaly věci jako lovci, smlouvy s démony, apokalypsa, ďáblova past, andělé, milost, Kolt, Lucifer, exorcismus, svěcená voda, šotci... Ano, v hloubi duše jsem vždy doufala, že všechno, co studuji a čím se zabývám, je skutečné. Zároveň mi ale plně došlo, jaký to má dopad na lidstvo a řízení celého světa. Spala jsem neklidně, dokonce i ve snech se mi nedostalo odpočinku.

Ráno jsem zaspala a málem to nestihla do práce. Deník jsem vzala s sebou, zdál se mi příliš cenný než abych ho nechala válet se u sebe v bytě. Hodila jsem na sebe zástěru a šla vyřizovat objednávky. Asi kolem osmé se otevřely dveře a do bufetu vstoupili dva muži, jedním z nich byl onen záhadný z knihovny. Ten druhý byl také pohledný, ale nestihla jsem si ho dost prohlédnout, jelikož jsem se dlala na zbabělý úprk. Zalezla jsem do kuchyně za roh a snažila se vymyslet, co budu dělat. Nakonec jsm rozhodla nepanikařit a být nenápadná. Oni si nevšimnou. Vzala jsem notes na objednávky a šla k nim. Notes jsem nastavila tak, aby mi neviděli do obličeje.

„Co si dáte?“ Zeptala jsem se chraplavě, aby nemohl poznat můj hlas.

„Pro mě kávu.“

„Já si dám velký hamburger s vajíčkem a dvojitou slaninou.“

„Hned to bude,“ pípla jsem a odcupitala pryč. Nalila jsem kávu a jen tak mimoděk ji položila na stůl. Pak jsem si vzala utěrku a šla čistit vedlejší stůl jako normálně. Přitom jsem ale omylem vyslechla jejich konverzaci.

„Jak se ti to mohlo povést, Same? Ztratit tátův deník v knihovně! Ty někdy dokážeš být takové pako! Víš, co všechno se tímhle posralo? Kdokoli ho mohl vzít Same, kdokoli!“

„Kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat, vím kde je. Zčásti. Hele, vyměnil jsem ho omylem s tou holkou. Stačí ji najít a ty deníky zas vyměnit. Nejspíš ho ani neotevřela a navíc...“ Víc jsem neslyšela, protože na mě kývl Kevin, že hamburger je hotový. Zase jsem ho tam jen tak mimoděk položila, ani jsem se nezastavila. Stačila by jen jedna chyba a mohla jsem dopadnout hodně špatně. Myslím, že jsem zaslechla něco o mizerné obsluze.

Stoupla jsem si za bar a čistila skleničky zády do místnosti.

„Slečno, můžu prosit ještě jedno kafe, tentokrát bez kofeinu?“ Dřív, než jsem mohla něco udělat, jsem se zajetou rutinou otočila a usmála. Úsměv mi však hodně rychle povadl.

„Ty.“ Jeho výraz se nedal popsat jinak než výraz rozzuřeného býka, kterého toreádor dráždí červenou látkou. Rychle jsem vběhla do kuchyně, v běhu sundala zástěru, popadla tašku přes rameno a vyběhla zadním vchodem. Bylo mi jasné, že poběží za mnou, takže jsem potřebovala co největší náskok.

Běžela jsem, jako kdyby mi v patách běžela sama smrt nebo pekelní psi, o kterých četla v deníku, každopádně jsem měla co dělat, abych nevrážela do lidí. Neohlížela jsem se, byla by to zbytečná ztráta času. Už mi chyběly jen tři ulice a byla bych v bezpečí ve svém bytě. Jenomže za dalším rohem jsem viděla, jak mi naproti běží Sam. Otočila jsem se a chtěla běžet jinam, jenže jsem doslova narazila do toho druhého, který mě okamžitě chytil za obě ruce. Snažila jsem se vytrhnout, ale držel pevně.

„Kampak, slečinko?“zeptal se jedovatě.

„Teď půjdeš s námi.“ zavrčel tvrdě Sam. Dovedli mě zpět k bufetu. Šla jsem mezi nimi, už mě nedržel, ale mezera mezi mnou a nimi mi znemožňovala jakýkoli útěk. Došli jsme až k jejich autu.

„Páni. To je Chevrolet Impala! Je nádherná,“rozplývala jsem se nad autem mých únosců.

„Opovaž se na ni jen hrábnout a urazím ti obě ruce,“zahřměl ten menší a očividně starší. Strčili mě na zadní sedadlo auta. Po pár minutách jízdy jsme dorazili k motelu na kraji města. Vystčili mě ven z auta dotáhli až do pokoje, kde mě přivázali na židli. Podívala jsem se nahoru. Nad hlavou jsem měla nastříkaný sprejem pentagram s nějakými znaky. Okamžitě jsem si vzpomněla na ďáblovu past. Ti dva mezitím zamkli, zatáhli závěsy a sedli si na židle naproti mně.

„To nebude potřeba,“ kývla jsem hlavou nahoru, „nejsem démon.“

„A co jsi?“ zeptal se Sam.

„Člověk,“ odpověděla jsem se samozřejmostí jako by se ptal, jestli je obloha modrá.

„Deane,“ řekl Sam. Při jeho slovech se ten druhý, Dean, zvedl, vytáhl z kapsy placatku a pocákal mě vodou.

„Říkala jsem, že nejsem démon,“odhadla jsem správně, šplíchal po mně svěcenou vodou. Ten se jen ušklíbl a přiložil mi k ruce nůž, asi ze stříbra. Když se ani tehdy nedočkal odezvy, zkoušel další podobné věci, nepříjemné i trochu příjemnější. Sam seděl stále naproti mně, jeho tvář se čím dále více zasmušovala na čele se mu tvořila rýha. Ta rýha mě fascinovala tak, že jsem se na ni soustředila celou svou pozorností, takže když vyskočil ze židle, trhla jsem sebou jak po zásahu elektrickým šokem.

„Kdo tě poslal?“

„Kdo by mě měl posílat, nikdo.“

„Pro koho pracuješ?“

„V bufetu?“

„Prodáváš lidem předměty, co mají kouzelnou moc?“ Samova zuřivost se stupňovala.

„Cože? Ne!“

„Tak co jsi zač!“ zařval už úplně vytočený.

„Nikdo! Prostě holka, stačí?“

„To teda nestačí, princezno. Buď nám řekneš všechno, nebo si tu posedíš pár dní na židli a já tě donutím jinak.“ Dean se taky dostával do ráže.

„Bože, jsem prostě holka, co vyrostla v rodině pěstounů, vystudovala archeoložku zaměřenou na středověk a pracuje v bufetu?“

„A co ten deník?“

„Jakej?“

„Však víš, ten co si vedeš. O příšerách.“ Bylo zajímavé sledovat, jak se ti dva různě střídají ale zároveň si nikdy nevlezou do řeči. Jako kdyby byli domluvení.

„Ale ne... Vy jste to četli?“sklopila jsem zrak k zemi. V porovnání s tím jejich deníkem je ten můj jen příručka pro začátečníky.

„Ne, ale víš, nám stačilo vidět obrázky, co sis tam čmárala. Co to má znamenat?“

„Prostě se o to zajímám, no.“ Pohled stále sklopený. „Heleďte, kluci, všechno je to opravdu jen nedorozumnění. Prostě jsme si jen vyměnili deníky, to je vše. Omlouvám se, přečetla jsem to,“ byla jsem zoufalá a nevěděla co dělat, oni mi očividně nevěřili ani slovo.

„Kde je náš deník?“

„V mojí tašce.“ Zaslechla jsem pohyb, jak se někdo pro něco shýbá a následně skončil obsah mojí tašky na zemi. Můj telefon, několik propisek, taštička se šminkama, kapesníky a v neposlední řadě i onen deník. Všechen zbytek prohledali, vysypali šminky, dokonce projeli telefon, hledali cokoli, co by mě usvědčilo ze lži. Já měla hlavu stále sklopenou, takže jsem je neviděla odcházet, jen jsem slyšela kroky vedoucí někam pryč. Pak bylo ticho. Po chvíli se kroky ozvaly znovu a přibližovali se. Potom zase ticho. Najednou jsem cítila, jak někdo rozvazuje provaz. Do žil se mi vlila nová síla. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál Dean a pátravě si mě prohlížel, což znamenalo, že mi Sam rozvazuje pouta. Pak mě vzal za ruce, silně odkrvené a červené na místech, kde byly provazy, a pomohl mi vstát.

„Opravdu se moc omlouváme. Často se nám nestává, že šáhneme vedle. Nechceš se napít, nemáš hlad? Nebolí tě ty ruce moc? Mohli bychom s tím něco udělat...“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně a vytrhla mu svoje ruce, „to je dobrý, jsem v pořádku. Jen bych se napila vody.“ Sam ospěchal mi ji nalít a já se posadila na postel. Dean si vzal židli a posadil se naproti mně.

„Je mi líto, že jsme tě do toho takhle zatáhli...“

„Já to chápu. Je to vaše práce, váš život zachraňovat lidi a lovit tady ty věci.“ Mezitím se vrátil Sam, podal mi sklenici s vodou a sedl si na vedlejší postel. Poposedla jsem si tak, abych viděla na oba a nemusela nějak moc otáčet hlavou a hned po polknutí prvního doušku vody jsem začala.

„Vy jste tady kvůli smrti Helen Meyerové, je to tak?“

„Ano, znala jsi ji?“

„Ne, jen tak od vidění. Ale nemyslím, že je důležité, jaká byla nebo s kým se stýkala.“

„Vážně?“ zeptal se sarkasticky Dean.

„Myslím, že tahle potvora se prostě zaměřuje na ženy v určitém věku a ona byla ve špatný čas na špatném místě. Není to poprvé, co tu někdo zmizel...“

„Jak můžeš tohle vědět?“ zeptal se se zájmem Sam.

„No, jelikož se o takové věci zajímám, tak jsem se na to podívala. Před pár lety tu zmizely tři ženy za jeden měsíc, každá na jiném konci města časově přesně po sobě, rozdíl mezi jejich smrtí činil 9 dní a 13 hodin. Všechny zabity úplně stejně, bylo jim vyříznuto srdce a vaječníky. A všechny byly bezdětné. Policie to uzavřela jako sériového vraha, kterého nechytila.“

„Jak jsi k těmhle informacím přišla?“ Dean zněl podezřívavě.

Pokrčila jsem rameny. „Když žiješ na určitém místě dlouho, naděláš si dobré a užitečné známosti, když víš kde a jak.“

„Chytrá holka.“ usmál se Dean. Já mu úsměv oplatila.

O zbytku se zde nesmím zmiňovat, jelikož to široká veřejnost nesmí vědět. Prozradím jen, že jsme to dostali a já při tom oba kluky zachránila. Více méně. Pak už se mě nezbavili, přisála jsem se na ně jako klíště a jim nezbylo, než mě vzít s sebou. Spřátelili jsme se. Bylo to fajn. Pak přišel ten den. Valentýn. Už od začátku jsem si byla vědoma toho, že Sama mám mnohem raději než Deana. Neberte to jinak, Dean je super ale já mám Sama ráda jiným způsobem. Ta jeho starost o ostatní, je chytrý, obětavý, stojí si za svým, prostě … A to tu ještě nezmiňuji jeho postavu... Sanžila jsem se to schovávat a potlačit dozadu, jenže pak přišel Valentýn.

Zrovna jsme se vrátili z lovu. Na co? To vám nemůžu říct. Ani nepovím, kde to bylo. Prostě v motelu. Dean se převlékl a oznámil, že jde do baru ulovit nějakou chudinku, co je na Valentýna sama. Sanžil se přesvědčit mě nebo Sama, ale mně se nechtělo (mám v hlavě jen toho jednoho) a Sam neměl náladu. Hned jak Dean odešel se Sam zašil do pokoje a zůstal tam. Od doby co jezdím s nimi zásadně bereme dvouložnicové pokoje. Já jsem šla do sprchy. Poté jsem se převlékla do hezčího oblečení a chtěla něco uvařit. Všichni se vždycky vracíme z lovu hladoví. Tu chvíli si vybral Sam pro to, aby vylezl z pokoje a šel do kuchyně. Tam chtěl podat skleničky, ale tak nějak jsme se srazili. Bylo to poprvé, co jsem byla v motelu sama se Samem. Takové zvláštní ale zároveň jsem cítila, že mám jedinečnou možnost.

Sam podal dvě skleničky a do obou nalil whisky. Jednu mi podal.

„Dáš si?“

„Víš, že whisky já nepohrdnu.“

„Proto ji nalívám.“ Ťukli jsme si na zdraví, ale stále se dívali jeden druhému do očí. Znala jsem Sama dobře a takové rozpoložení, jako tehdy, jsem u něj do té doby neviděla. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali až jsem to byla já, kdo první uhnul pohledem. Bylo to, jako by mi viděl až do duše.

„Podívej..“ začala jsem, ale zadrhla se po prvním slově.

„Počkej.“ Dal mi ruce na ramena a já se na něj podívala. „Hele, strašně dlouho ti chci něco říct, ale.. On na to jaksi nebyl čas, takže..“ Jak mluvil, sjížděl dlaněmi po mích pažích až mě chytil za ruce. Měl je tak velké a silné. A teplé. Rozbušilo se mi srdce. „Takže.. ti to řeknu teď... Já... Já tě hrozně miluju, od vlastně od té doby, co jsi seděla přivázaná na židli se sklopenou hlavou, nevěděla jsi, co máš dělat, co s tebou bude, ale přesto jsi slepě věřila, že to dobře dopadne. Zamiloval jsem se do tebe a celý dny se užíral tím, že ti to nemůžu říct, že nevím, jak na tom jsem, jestli moje city opětuješ...“

„Bože Same..“ přerušila jsem ho, přitáhla si jeho hlavu níž a políbila ho. On se na mě vrhl a svými polibky dorážel na má ústa. Já jsem se nebránila a rukou mu vjela do vlasů. On mě chytil rukama za boky a vysadil na linku, abychom byli přibližně ve stejné úrovni. Vjel mi prsty do mých stále ještě mokrých vlasů a pokračoval po zádech dolů až na zadek a zase zpátky. Já ho zase chytila zase za jeho krásně tvarované pozadí a přitáhla si ho blíž. To ho ještě víc rozparádilo, jeho polibky se staly dravější. Sundal mi triko přes hlavu a zaútočil na můj krk. Jel cestičkou dolů mezi mými prsy až na pupík, který stiskl mezi zuby. Už jsem to nemohla vydržet, sundala jsem mu triko a znovu ho začala líbat, zatímco jsem si rozepínala kalhoty. On udělal totéž u svých. Pak mě vzal jednou rukou kolem pasu, přitáhl z linky na sebe a jak jsem visela ve vzduchu, tak mi sundala kalhoty. Jen co byly dole, obtočila jsem svoje nohy kolem jeho boků a začala ho kousat do ucha. Krk následoval. Mezitím mě donesl do ložnice, kde mě hodil na postel, sundal si kalhoty a lehl si na mě. Rukama zajel pod má záda a rozepnul podprsenku zatímco mi vytvářel cucfleky na levé klíční kosti. Pak se přesunul na moje bradavky, načež jsem já začala hladit rukou jeho chloubu přes spodní prádlo. Pak už to šlo ráz na ráz, dostali jsme se úplně mimo čas a prostor. Zvládli jsme to snad sedmkrát za celou noc. Ráno jsem se probudila s hlavou na jeho hrudi stulená k němu, on mě objema rukama objímal. Dean musel celou dobu vědět o tom, jak to mezi náma je, protože ráno ani nebyl překvapený, když našel poházené oblečení po bytě. Možná, že Valentýn má přece jen něco do sebe.