Kapitola 2 Nemocnice

Když se znovu probrala, cítila se mnohem lépe. V místnosti byla tma, takže prospala celý zbytek dne. Napila se ze sklenice, kterou našla na stolku vedle postele. Nechtělo se jí znovu spát, tak prostě jen zírala do stropu a přemýšlela. Proč jsem vlastně tady? Poslední co si pamatuji je divné lechtání a bolest hlavy. Sáhla si na hlavu. Ruce už ji poslouchaly jako dřív. Všimla si, že má do rukou zavedené kanyly a obvaz na hlavě. Výborně, takže jsem se praštila do hlavy a očividně ne jen lehce, když mě převezli na JIPku. Lorenz musí pěkně zuřit. Dlužím mu debatu o těch papírech. A oddělání telefonu z webovek. Kam se vůbec poděl můj telefon? Rozhodně jsem ho měla s sebou. Podívala se znovu na stolek. Neležel tam, ani v šuplíku ho nenašla, jen kartáček a hřeben. Znovu si lehla. Říkali mi, že JIPka je peklo. No, teď už jim věřím. Sakra, co tu mám dělat? Zvedla svoje ruce do výšky před svůj obličej. Kanyly se táhly od zápěstí až tam někam za ni. Jsou to pořád ty stejné ruce.....stejné nehty.....stejné čárky.....ani jsem nevěděla, že tři prostřední jsou o tolik výraznější,....hladké dlaně.....Hleďme, co všechno se dá dělat s prsty.....Bože, co to kecám? Určitě mi píchli injekci s něčím omamným proti bolesti. Bože. Proto se mi zdálo o Lunaparku ze žvýkaček a draku ujetým na starý báby. A co to mám vůbec na sobě? Nějakou divnou košili... Podívala se pod peřinu. Tak o tomhle nesmím nikdy nikomu říct. Bože. Začínám to tu nenávidět. Zkusím znovu spát. Co jiného mi zbývá? Dlouho se nedařilo, ale nakonec přece jen zabrala.

Procitla. Oknem dovnitř pronikalo denní světlo. Konečně. Promluvím s doktorem a půjdu domů. Na proti posteli visely hodiny. Šest hodin a pár minut. Za světla a při smyslech si mohla prohlédnout pokoj. Ležela tu sama. Napravo od ní u stěny stál pult s různými skříňkami. Jinak se pokoj zdál prázdný. Za sebe samozřejmě neviděla. Asi tak kolem sedmé přišla sestřička.

Jste vzhůru, výborně.“ Usmála se sestřička. „Já se jmenuji Iveta a budu se tu dnes o vás starat.“

Sestři, kde to vlastně jsem?“ zeptala se.

Jste v nemocnici Centro de Salud Tunkas, poblíž Cenottilo, kde se Vám stala ta nehoda.“

Mohu se zeptat, co přesně se mi stalo?“

Ovšem.“ Sestra přešla k přední straně postele a vytáhla kartu. „Takže, omdlela jste, jako důvod se udává nedýchatelný vzduch a prach, ztratila rovnováhu a praštila jste se do hlavy. Máte lehký otřes mozku a strávila jste den v kómatu. Včera jste se probrala kolem osmé večer, ale hned jste zase usnula.“

To znamená, že dnes je.....“

17. května“ Dokončila za mě sestra a znovu se usmála.

Snídaně se podává v osm hodin. Do té doby se musíme stihnout umýt. Dopoledne se za Vámi přijde podívat fyzioterapeutka a zkusíte, jak Vám půjde chození.“ Řekla, otočila se a přešla k pultu. Z některé skříňky vzala vandlín, nalila do něj vodu a mýdlo. Chňapla ještě žínku a šla za mnou. Vandlín položila na stolek. „Už mě nebaví pořád všechny umývat. Nepotřebuji vidět všechny pacienty nahé.“

Já to zvládnu sama sestři. Mě umývat nemusíte. Vždyť mám jenom lehký otřes mozku.“ Řekla jí rychle. Sestřička se na ni vyjeveně podívala. Lath sebrala sestřičce z ruky hadřík, namočila ve vandlínu, skopla ze sebe peřinu a začala provizorně umývat. Ruce, trup, nohy. „Můžete mi prosím umýt záda?“ Optala se sestry, která se mezitím probrala ze šoku. Lath se otočila na bok a Iveta jí umyla záda.

Když jste na boku, můžete se rovnou zkusit posadit. Zapřete se loktem a dlaní a zvedněte se.“ Pacientka udělala, co bylo řečeno.

Ne tak rychle, pomalu ať se Vám nezatočí hlava. Super, v pořádku?“

Jo, dobrý. Prosím Vás, kdy myslíte, že mě pustí domů?“

Sestra se kousla do rtu a podívala do země. „Jak to mám ksakru vědět?“ Zvedla pohled zpět k ní. „Musíte se domluvit s doktorem.“

Dobrá. Hlavně v klidu.“ Sestra se na dívala jako na zjevení. Otočila se na podpatku a spěšně odešla. Lath se zamračila. Co jsem udělala? Prostě jsem jí řekla, ať se uklidní. Ona tady po mě vyjela. Nejspíš jí ruply nervy. Se mnou to nemá co dělat. Za chvíli přišla jiná sestřička a donesla tác s jídlem. „Co tady dělá ten vandlín? A proč není vysunutý stolek. Budu si muset s někým promluvit.“

To není sestřiččina vina. Na rychlo jsem ji poslala pryč a ona nestihla uklidit vandlín.“

Podivně se na ni podívala, stejně jako Iveta předtím. „Aha.... No tak ten tác podržte a já uklidím vandlín.“ Jako vzorná pacientka podržela tác a když se k ní sestřička znovu otočila, dokonce se na ni usmála. Ta jí úsměv oplatila ale tak strojeně, že nepoznala, jestli se jedná o úsměv nebo úšklebek. Nechala ji s táckem osamotě a odešla. K snídani dostala dva rohlíky s máslem a marmeládou. K tomu jablko. Spořádala všechno. Po dvou dnech bez jídla člověku hodně vyhládne. Za chvíli přišla sestřička a odnesla tác.

Využila toho, že sedí, a rozhlédla se kolem. Za postelí stály různé přístroje. Měřily jí srdeční tep, tlak a tak dále, ve všem se nevyznala. Na kraji postele ležela krabička s čudlíkem, který označovala hlava sestřičky. Stiskla tlačítko a rozeznělo se pípání. Do pěti minut tam stála sestřička. Rychle, vymysli si něco proč ji voláš.

Potřebujete pomoc si zase lehnout?“ Zeptala se setřička.

Ne ne ne, to zvládnu sama. Chtěla bych se jen zeptat, kam se poděly moje věci. Víte, když jsem omdlela, měla jsem u sebe telefon.“

Chcete ho přinést?“

Ano.“

Podívám se po něm. Vaše jméno?“

Tretchová. Děkuji.“

Sestra se otočila a zase odešla. Bez obtíží si Lath lehla zpátky do postele, rozradostněná zprávou, že má způsob, jak zabít čas. Asi za půl hodiny se sestra vrátila s malou černou krabičkou v ruce. Lath znala každý šrám na té malé krabičce. Tolik vzpomínek. Usmála se na sestřičku a vzala si od ní svůj telefon. V rychlosti vyťukala pin a připojila se na internet. Nejprve najela na svoje stránky na internetu a odstranila svoje telefonní číslo. Pořád tam sice nechala email a adresu, ale to ji až tak netrápilo. Tyhle stránky založila ještě na vysoké jako jeden z projektů. Představuje se tam jako vystudovaná archeoložka, která se nezalekne ničeho a bude ráda, když se na ni někdo obrátí. Pak napsala Lorenzovi, že je v nemocnici, ale nic vážného se nestalo a za pár ní bude zpátky. Do doby, než přišla fyzioterapeutka, surfovala po netu a hrála různé kraviny.

Sedání, vstávání ani chození jí nedělalo žádné problémy a fyzioterapeutka slibovala krátký pobyt v nemocnici i rekonvalescenci. Když jí však terapeutka nabídla procházku po chodbě, neboť stále chodily jen od okna ke dveřím, razantně odmítla. Nepotřebovala se takhle promenádovat po nemocnici, zvlášť když tady tahleta nemocniční košile se vzadu zavazovala jen u krku a na zádech, takže zbytek dolní poloviny těla zůstal nechráněný. Kdyby jen mohla mít spodní prádlo. Ale to nešlo, protože mezi nohama měla hadičku, která na jenom konci končila pytlíčkem a ten druhý sahal až k jejímu močovému měchýři. Jak trapné. A hlavně nepříjemné. Už když se poprvé probrala a zjistila, co se skrývá pod peřinou, zařekla se o tom nikomu nic neříct.

Po chození následoval oběd. Yveta se asi někam ztratila, protože Lath obsluhovala jiná sestra. Sedla si a podívala se pod pokličku.

Jídlo celkem ušlo, i když žádná sláva. Vzpomněla si, jak jí dědeček často vyprávěl zážitky z vojny. Posadil si ji na klín a líčil jí příběhy o nesnesitelných dozorcích, tvrdých postelích a čištění záchodů za zpoždění jen o pět minut. Za pár let se za opětovného přeříkávání z dozorců staly dvoumetrové hory svalů a z tvrdých postelí trnité matrace. Jediné, co se jakžtakž zachovalo, bylo čištění záchodů, až na to, že ze záchodů žumpa přímo vytíkala. Když přišel čas oběda a babička prostřela na stůl, poznamenal vždy: „No prosím, to ale krásně vypadá, ne jako ta šlichta v kasárnách, kde se člověk bál, že mu z polívky vyplave oko nebo objeví v mase zapečený prst. A jak výtečně to chutná,“ a štípl babičku do zadku, když se otočila. No, nemocniční jídlo se dost podobalo té šlichtě z kasáren. Nikdy nevěřila, že něco tak hnusného můžou člověku nutit. Teď před sebou měla jasný důkaz. Skoro všechno vrátila, jen salát snědla celý. Naštěstí spořádala celou snídani.

Po nějaké době se sestřička vrátila a odnesla tácek. „Další vybíravá puťka, co ohrnuje nos nad pořádným jídlem. Co by za to daly děti v Africe.“ Lath se zamračila. Nic by za to nedaly, protože nic nemají. Najednou litovala, že se na tu zapšklou ženskou usmála. Taky by to mohla někdy zkusit ochutnat.

Jelikož jedinou společnost jí poskytoval telefon, strávila na něm celý zbytek dne. Akorát před večeří se u ní zastavil doktor. Vzal si kartu, která visela vpředu na posteli, stejně jako předtím sestřička.

Přitáhl si odněkud židli a sedl si vedle její postele, obličej stále v papírech.

Latharna Tretchová?“

Ano.“

Zvedl obličej a podíval se na ni. Vypadal roztomile, nejspíš čerstvě vystudovaný doktor. Usmála se na něj. Tak tohohle doktora bych klidně brala domů. Doktor jí úsměv oplatil. „Jméno Latharna si musím zapamatovat.“

A proč?“ zeptala se ho nechápavě.

A proč co?“

Nic.“ Radši dál nepokračovala. Přišlo jí to zvláštní. Že by si nepamatoval, co právě řekl? Ne, blbost, to by nedodělal medicínu. Asi se prostě zamyslel a něco mu vypadlo.

Takže tu máme den v kómatu, lehký otřes mozku..... Jak se cítíte?“

Dobře.“

Žádné bolesti?“

Ne, vše v pořádku.“

Nezvracela jste, vidíte dobře, nemáte halucinace nebo zhoršenou paměť? Jak se jmenuje sestra, která se o Vás dnes stará?“

Iveta. Žaludek nic, zrak nic a pokud tu opravdu sedíte, tak ani žádné halucinace.“

Její odpověď ho pobavila. „No, nevypadá to na žádné trvalé poškození, ale ještě budeme muset udělat pár testů. Vyšetření a tak. Za pár dní Vás pustíme domů.“

Až za pár dní?“

Copak, Vám se tu nelíbí?“ Řekl naoko dotčeně doktor.

Ne, to ne. Mají tu velmi milé a pohledné doktory. Já jen nemohli by mě alespoň přesunout na normální pokoj? Jednotka intenzivní péče je.... no.....“

Chápu. Nemusíte mi nic vysvětlovat. Uvidíme, co se dá dělat. Zatím nashle.“ Zvedl se ze židle, odsunul ji ke zdi, vrátil papíry a odcházel ke dveřím.

A přijdete ještě, ne?“ zeptala se rychle.

Ve dveřích se otočil a usmál se. „Co jiného mi zbývá?“ odpověděl a vešel na chodbu. „Tak na tyhle návštěvy se budu těšit.“


 

Dívala se do stropu a nemohla spát. Usnula po doktorově odchodu a spala až do večeře. Velká chyba. Půl druhé ráno a ona nemohla spát. Do jedné si hrála na telefonu, ale ten se vybil, takže teď se šíleně nudila. Po dnešku vnímala celé tady to oddělení za velký blázinec. Jeden pacient, co se procházel po chodbě, poznamenal, že zadek jedné ze sestřiček je velký jako kombajn a nikdo ho ani neokřikl. Nebo jiná sestřička vmetla vrchní sestře do obličeje, že spí snad se všemi doktory, co jsou v nemocnici a nic. Žádný skandál, vrchní sestra si dál v klidu rovnala papíry. Mexiko je šílený. Možná se sem přestěhuju. Ne, asi ne. Budu cestovat po světě a objevovat. A najdu recept na věčný život.


 

Druhý den ji přestěhovali na normální pokoj. Lorenz jí přivezl nějaké oblečení, tak se převlékla. Doktor dodržel svůj slib a navštěvoval ji. Dozvěděla se o něm, že se jmenuje Mike, je nezadaný a jeho poslední přítelkyně byla mrcha, co s ním chodila kvůli doktorátu. Když se ho Lath zeptala, proč s ní tedy chodil, zděsil se jak to ví a zbytek dní se jí vyhýbal, i sestřičky kolem ní chodily obloukem. Lath to přišlo velmi necitelné a pěkně hnusné, tak už se s nikým nebavila a skákala radostí, když ji propustili. Samozřejmě, že hned jela zpátky k pyramidám. Lorenze tentokrát našla přímo v pyramidě. Stál uprostřed a zíral do stropu, tým archeologů mezitím zkoumal jakýsi otvor ve zdi.

Všimla sis někdy, že strop pyramidy je zároveň vysoko i nízko?“ Zeptal se, když vešla dovnitř.

To mi ani neřekneš ahoj?“

Zdravím. Rád tě vidím po dlouhé době. A zas tě pár dní neuvidím.“ Pořád se díval do stropu.

Co?“ Lath se tak nějak ztratila v tom co říkal.

Podíval se na ni. „Vážně se praštila do hlavy.“

Proč sem taháš moji hlavu? Jak to myslíš „pár dní tě neuvidím“? To jako, že mi dáváš dovolenou? Jako rekonvalescenci?“ Neodpověděl, jen se na ni díval. Moc dobře věděl, jak Lath nesnáší, když ji někdo odhání od práce. Té ale došla trpělivost. „Tak mi ani neodpovíš?“ zařvala na něj. Lorenz rychle vyhnal ostatní, než přijdou k úhoně, aby zůstali v pyramidě sami. Lath však nehodlala se svým výstupem končit, to bylo Lorenzovi jasné. Znal ji nějaký ten pátek. Tu svou výbušnou, ale hlavně milou, bystrou a chápavou asistentku.

Myslíš, že mlčením něco zpravíš? Lorenzi, objevila jsem místnost, kterou používali k obřadům. Musím se k ní vrátit. Líp to prohlídnout. Nafotit. Je to velký objev, nemůžeš mi to odepřít. Koukám, že tady jste taky pokročili. Přece mi to neodepřeš. Nemůžeš mě poslat pryč, když už je odpověď na dosah. Nemůžeš. Nesmíš. Já se nenechám. Známe se už nějakou dobu, víš jaká jsem, ale tohle mi nemůžeš udělat. Nemůžeš být tak krutý.“ Její křik samovolně přešel ve vzlyky. „Nesmíš mě poslat pryč. Teď. Po té nemocnici. Oni se mi všichni vyhýbali. Mě! Vždyť já jsem společenský člověk. Nesnáším samotu. Proč mě nenáviděli? Proč se mě báli? Proč?“ Zavěsila se Lorenzovi o rameno a nedokázala zastavit slzy hrnoucí se jí z očí. Lorenz ji objal. „Nechci ji poslat pryč. Ale proti doktorům jsem krátkej. Navíc, v tomhle stavu...“ Odtáhla se, otočila a šla se sbalit.

 

Komentáře, připomínky atd. prosím pište pod článek

Kapitola 2 Nemocnice

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek