Kapitola 3 Návštěva

Seděla v autě, ruce sice volné, ale pod neustálým dohledem slečny v černém. Vyrostla do krásy, to se nedalo popřít, její vlasy se vlnily po ramenou a rty svítily tmavě červenou rtěnkou. Lath proti ní vypadala jako z jiného světa v ušmudlaném županu, rozcuchaných vlasech a s nepřítomným výrazem. Kam mě vezou? Co ode mě chtějí? Výborně, od té nehody v podzemní místnosti jde můj život od desíti k pěti. No, teď už vlastně k nule. Přestaň se litovat. Tss. Proč vlastně? Poslední měsíc nedělám nic jiného. Ach jo.... Sedělo se sice pohodlně, ale jeli dlouho, nuda se stala neúnosnou a sebelítost na náladě nepřidá. Rozhodla se všechno ještě jednou pořádně rozebrat, vzpomínku po vzpomínce. Musí to mít nějaké racionální vysvětlení. Nebo ne?

 

Sbalila si v táboře věci a rozjela se domů. Lorenz jí nakázal dovolenou na dva týdny, což byla nejkratší možná doba. Dorazila domů a otevřela dveře. Bydlela v bytě ve třetím patře v paneláku obklopeném dalšími paneláky, takže sídliště. Alespoň se nacházelo na kraji města. Byt se od poslední návštěvy nezměnil. Jak by taky mohl. Kuchyň, u stolu dvě židle, obyvák, koupelna a ložnice. Uklizeno a čisto. Prozatím. Kufry hodila na postel, otevřela okno, aby vyvětrala a zase odešla. Čas na nákupy. Alespoň přijde na jiné myšlenky.

Procházela se po ulici, ruce v kapsách. Už minula tři supermarkety, ale to ji nezajímalo. Měla na mířeno do malé večerky. Rozhlížela se, všude lidé. V autech, oknech, domech, na ulici. Někdo na protější straně chodníku zapískal. Otočila hlavu tím směrem a narazila do pána, který šel proti ní.

„Promiňte.“ Omluvila se.

Chlap se na ni zamračil. „Dávej pozor kam šlapeš, káčo. Náno pitomá.“

„No jo, abyste se nepo to...“ zabručela pro sebe a šla dál. Náhle se zastavila a otočila se. Pán zrovna mizel za rohem. On nehýbal pusou. Mluvil na mě, ale neotevřel pusu. To je blbost. Jenže se to stalo. Nejspíš břichomluvec, možná si jen ze mě dělal legraci. Šla dál, proti ní dvojice. Chlapec a dívka. Když kolem ní procházeli, nechtěně se o ně otřela a cítila štěstí a nejistotu.

„Jak jí jen říct, že končíme? Že to dál nepůjde? Sakra...“

Rozhodně to řekl ten chlapec, ale zase, stejně jako pán předtím, neotevřel ústa. Dva břichomluvci? Ne, rozhodně ne. Navíc by ho slyšela mluvit. Chudák holka. Cítila se s ním tak šťastně. Počkat, jak můžu tohle vědět. Já chování lidí nikdy nestudovala ani jejich reakce. To by ale znamenalo...... Ne, to ne. Musí to mít i jiné vysvětlení. Potřebuji více důkazů.

„Rychle, dárek. Mysli, mysli, mysli. Co dát matce k narozeninám?“

Muž, asi ve středních letech. Ani pohyb ústy. Zůstávala nečinná. Takhle to šlo celou cestu. Ulevilo se jí, když vešla do prázdné večerky, jen prodavač postával za pultem. Regály doslova prosvištěla, jídlo nervózně házela do košíku. Roztrhl se jí pytlík těstovin a ona to ani nezaregistrovala. Zbláznila jsem se! Totálně! Zečílela jsem! Tohle se nemůže stát. Prostě se dostavují vedlejší účinky otřesu mozku. Počítá se mezi vedlejší účinky i čtení myšlenek? A jak to, že vím, jak se cítí? Ježiši Kriste! Placám nesmysly. Telepatie neexistuje, je to jen snůška nesmyslů. Mezitím došla k pokladně. Prodavač naskládal potraviny do tašky.

„Je pěkně rozjetá. Kdo ví, co se jí honí hlavou. Chuděrka.“

„Nechte mě všichni na pokoji! Starejte se o sebe! Já nejsem šílená!“ Zakřičela na prodavače, sebrala tašku, nechala mu sto dolarů a odkráčela z obchodu. Potřebuji psychologa. Co nejdřív. Ten mi pomůže. Nejspíš jenom nervy. Jenom nervy.

No, psycholog byl k ničemu. I ten po něm a ten další také.... Vystřídala asi sedm psychologů a všichni říkali to samé. Přišla do odinace, úplně zničená a zapadla do křesla. Navzájem se představili. Následovala otázka „Co máte na srdci?“ a odpověď „Umím lidem číst myšlenky“, načež se hrnuly reakce a myšlenky typu „Další takovej blázen, co uhodl správnou kartu nebo odpověď na otázku. Už to začíná být trapné“ nebo „Bože, jeden takový právě odešel s chronickou poruchou hlavy. Také jste se udeřila?“ a dokonce i „Nemusíte si vymýšlet blbosti, abyste byla zajímavá. Najděte si práci, zoufalče.“

Samozřejmě to Lath nenechala být a začala na ně řvát nejprve to, co řekli, pak něco o házení lidí do jednoho pytle až do osobních názorů na jednotlivé psychology. Ti se nejprve tvářili překvapeně a vyděšeně, poté se začali mračit a nakonec ji s brunátnou tváří vyhodili z místnosti. Ani jednomu nezaplatila. Dá se říct, že všechna sedm sezení proběhla stejně. A Lath se čím dál víc propadala do beznadějě a uzavírala se do sebe. Zdálo se jí, že smích snad ani neexistuje. Nevycházela z bytu. Jídlo si objednávala a nechávala dovézt. V den, kdy měla nastoupit zpátky do práce, zavolala Lorenzovi a protáhla si zotavovací dovolenou o další dva týdny. Zjistila, že stupidní televizní seriály dokonale vymívají mozek a ona pak neslyší žádně myšlenky, ani své vlastní. Kdo vlastně potřebuje myšlenky? Stačí župan, jídlo a kamarádka televize.

Tak se stalo, že měsíc po pobytu v nemocnici připomínal byt skládku. Kuchyň zasypaná krabicemi od pizzy, číny a všeho možného. Celý byt páchnul. Lath nebyla vyjímkou. Možná se koupala, ale župan po dvou týdnech neustálého nošení vypadal tak, jak vypadal. Pokecaný, upatlaný, špinavý a propocený. Lidská troska. Odpoledne zazvonil zvonek jako mnohokrát předtím. Stejně tak jako mnohokrát se Lath zvedla z křesla a šla k nim šouravým krokem. Zvonění se ozývalo pořád dokola a čím dál naléhavěji.

„No jo, no jo. Vždyť už jdu, jen si vezmu peněženku.“ Otevřela dveře a nestačila se divit. Přede dveřmi stál muž a žena, oba v černém a s pistolemi.

„Latharna Tretchová?“ Zeptala se žena.

„Tss. Nikdo takový už není. Můžete odejít. Jestli Vás posílá Lorenz, vyřiďte mu, že chci další dva týdny volna.“ Odpověděla a chtěla zavřít dveře, když tam strčila slečna nohu a odmítala ji vyndat.

„Hlavně mile, hlavně mile, hlavně mile,...“ Opakovala si žena stále dokola v mysli jako kolotoč.

„Budete muset jít s námi slečno.“ Slova se ujal ženin společník.

Lath se podívala nejprve na pistole a pak zpět do jejich tváří.

„Jsou pravé a slušně to s nimi umím.“ Žena s hodně vysokým sebevědomím, hm. Není první. Taky jsem taková byla. Možná.

„Když jinak nedáte. Jen pro mě udělejte jednu věc.“ Lath se k těm dvěma nahnula, aby ji slyšeli a s šíleným úsměvěm zašeptala. „Nemyslete. Děsně mě to mučí.“ Pak dostala injekci do ruky a sesula se do něčí náruče. Probudila se až v autě naproti tady té zákeřné ženě. Její společník řídil. Podívala se vedle sebe, okýnko černé, neprůhledné. Nudila se, tak si řekla, že by bylo neslušné nemluvit se ženou, u které zná její myšlenky.

„Vy mnou opovrhujete?“ Zeptala se se samozřejmostí v hlase. Zvykla si.

Od slečny však nepřišla žádná odpověď.

„Hrajeme bobříka mlčenlivosti? Protože ten mi nikdy moc nešel. Navíc, vy nikdy nesklapnete. Nemůžete vyhrát. Jak Vám říkají?“

Zase žádná odpověď.

„Nechce se mi Vás poslouchat, tak Vám budu říkat Magda. Spokojená?“

Ticho.

„Neřeknete mi kam jedeme ani proč mě tam vezete, že? To by pak nebylo překvapení. Jenže ono není. Už dávno není. Ani vaše jméno. Netrefila jsem se, že? Já vím, no, nechci Vás vyděsit. Ale vy stejně všechno víte. Znáte můj životopis nazpaměť. Znáte, víte, ale nechápete. A kdo to chápe? Vy? Já? Ne, to snad ani Bůh. Zešílela jsem? Možná. A pokud ještě ne, tak brzo ano. Ne, ano, ne, ano... Jaký mají ta slova význam? Jaký mají slova vůbec význam, když je říkáme špatně? Když se liší myšlenky a slova?“

Nic.

„Doufala jsem, že tohle Vás tohle trošku nakopne, Natasho.“

Při zvuku svého jména sebou trhla, ale jinak Lath stále pozorovala. Ta se cynicky usmála.

„Stále nic? Vlastně je to osvobozující. Normálně už by na mě dávno křičeli, nebo odešli. Ale teď? Ticho. Vy nemyslíte, Clint nemyslí. Necháváte pracovat instinkty. Začínám Vás mít ráda.“ Opřela se o opěradlo sedadla, zavřela oči. „Děkuji.“ Špitla ještě, zavřela oči a uzavřela se před okolím. Takhle sice vůbec nevěděla, co se kolem ní děje, ale alespoň neslyšela ty příšerné myšlenky.

Šíleně ji to mučilo. Nikdy nebyla zvědavá, co si ostatní lidé myslí a teď to měla denně na talíři. Nezajímalo ji, co si myslí o ní, o svém životě, o světě. Nechtěla lidem lézt do hlavy. Jenže ona tam nelezla, oni jí všechno ochotně říkali. Ocitli se moc blízko a už slyšela, jak je štve šéf, na co všechno si stěžují, atd.... Ničilo ji to. Tak to nemělo být. Šla někam do společnosti a hrnulo se to na ni všemi směry. Nejdnou měla hlavu plnou cizích myšlenek a hlasů. Vládl chaos a ona ho neuměla ovládnout. Pomalu ji to zevnitř stravovalo. Je jen otázkou času, než s tím vším seknu, říkávala si často. Nikdy už neměla zažít to nádherné a úžasné ticho. Samotu. Vždy tam někdo byl. Pronásledovalo ji to všude a ona tomu nemohla utéct.

Probrala ji až Natasha, když přijeli na místo. Před ní se tyčila obrovská budova. Slunce se od ní odráželo. Krásný pohled. Vtom ji obstoupilo šest mužů a pokročili směrem k budově. Ne, ne můj bože to ne. Dovnitř ne, tam bude moc lidí. Hrozně moc lidí. Jako v obchoďáku. Ne, prosím, proto jsem zůstávala doma. Nechci mezi lidi. Nesmím. Prosím tam ne. Rozhlédla se, Natasha šla vedle hloučku, Clint se vypařil.

„Natasho, prosím. Já nechci dovnitř. Pracuje tam moc lidí. Zabije mě to. Prosím. Omračte mě, uspěte, cokoli. Já tam nesmím jít při smyslech.“ Žádná odpověď. Budova se nebezpečně přibližovala. Lath zvažovala své možnosti. Uzavřít se nemohla, za chůze se jí to nikdy nepovedlo. Utéct? Ne. Přemýšlet? Ne, tím by to jen zhoršila. Její myšlenky by se promísili s těmi ostatními a to už by se totálně zbláznila. Vstoupili do budovy. Okamžitě ji udeřila vlna všemožných myšlenek. Předtím se to dalo, šest mužů pochodujících kolem ní aktivně přemýšlejících ještě zvládala. Jeden si dokonce zpíval. V duchu. Ale teď. To nešlo vydržet. Jako osm obřích obchoďáků dohromady. Podlomila se jí kolena a z očí vytryskly slzy. Dva muži z doprovodu ji okamžitě chytili a pomáhali jí při chůzi. Čím hlouběji do budovy zacházeli, tím se Latharnino zoufalství stupňovalo. Měla pocit, že jí pukne hlava. Když vešli do výtahu, nevydržela to a omdlela. Všechno se nahromadilo a jí došla síla s tím bojovat.

Probrala se až s hlavou na studeném stole. Chvíli se jen rozespale rozhlížela po místnosti. Holé stěny, žádná okna, jedno světlo na stropě, kamery ve dvou rozích naproti sobě, jeden stůl a dvě židle. Není pochyb. Bude mě čekat dlouhý den. Nebo už je noc? Jak dlouho už tu sedím s hlavou na stole? Zrovna když se snažila určit kolik je hodin, otevřely se dveře a dovnitř vešel chlap, černoch, o trošku větší než ona. Nejvíc ji však zaujala plešatá hlava a páska přes jedno oko. Sedl si na židli naproti ní a chvíli se na ni jen díval. Tikala očima, nevěděla, jestli se má dívat na obě oči, jako u normálního člověka, nebo se soustředit jen na to jedno. Nakonec se dívala kamkoli jinam, než na jeho obličej.

„Bože můj, proč se pokaždé stane toto? Copak je tak těžké dívat se na člověka s jedním okem? Příště si vážně vezmu sluneční brýle.“

„Promiňte, nechtěla jsem Vás urazit.“ Rozhodla se, že i to oko pod páskou uzná za plnohodnotné.

„Slečno Tretchová, jistě víte, proč tu jste.“ Žádné úvodní řeči ani pozdravy, prostě jít rovnou k jádru problému. Přímočarý člověk. To se mi líbí. Říká co si myslí.

„To bohužel nevím. Nedostala jsem pozvánku ani soudní obsílku. Ale ráda bych to věděla.“

„Pácháte protizákonné aktivity......“

„No pardon, stáhla jsem si pár filmů.“

„které ohrožují celý náš stát. Za to budete sedět hodně dlouho.“

Nevěřícně na něj dívala. „Co? Kdo? Já? Ale to...“

„Nehrejte to na mě. Nejsem idiot. Kde leží vaše základna?“ Zvýšil hlas.

„Z ředitele Furyho si nikdo srandu dělat nebude. Tady zavládne pořádek.“

„Pane Fury, máte špatné složky.“ Řekla to s takovým klidem jako by mluvila na psa.

„Co si to.......“ Začal rudnout vzteky až hrozilo, že vybuchne. Ona však proti němu seděla s cynickým úsměškem na tváři. V tom se otevřely dveře a dovnitř vešla žena v upnutém obleku s milou tváří.

„Pane, jeden z mých podřízených zaměnil jména a fotografie. Už se to nestane.“ Fury po ní vrhl pohled typu „jestli hned nevypadneš, vyškrábu ti oči“. Nechala na stole složku, co přinesla a rychle zmizela. Fury si ji vzal, začal přecházet po místnosti a četl. Lath seděla pohodlně uvelebená na židli, nohy na stole, na tváři ten nejzákeřnější úšklebek, jaký uměla.

„Latharna Tretchová, narozena 22. srpna 1987, dvacet-osm let. Matka Nora Forsbergová, otec Jonathan Tretch. Matka zmizela, otec spáchal sebevraždu. Vychovaná svými prarodiči. Vystudovaná vysoká škola archeologie, poté jste strávila nějakou dobu v Egyptě. Práce v muzeu a nyní osobní astitenka Lorenze Duvala. Policejní záznam ze dne 28.3.2006 za výtržnosti – rušení nočního klidu?“ Zvedl oči od spisu a tázavě se na ni podíval. Ta se jen tak výmluvně pousmála a se samozřejmostí v hlase dodala.

„Jen koupel v fontáně. Parná noc.“ Fury si sedl zpátky naproti ní. Což znamenalo, že nohy musely dolů.

„Něco jsem vynechal?“

„Jenom kletbu, tři sudičky a polibek z pravé lásky, díky kterému jsem před pár lety obživla.“

„Ha ha, moc vtipné Šípková Růženko. Oba víme, proč vás sem moji agenti přivedli.“

„Už zase? I když Vám vyměnili složku?“ Hluboký nádech a výdech. Pan Fury začíná ztrácet nervy. Hm. Ale já taky. Už už chtěl pan důležitý něco říct, když začala jako první Lath.

„Takže, jsem tu kvůli své „superschopnosti“. Myslíte si, že když mě pomocí velkých řečí o bitvě dobra a zla přetáhnete na svou stranu, přidám se k Vám a vy z toho budete těžit. Jenže, pane Fury, Váš plán má jeden háček. I kdybyste mi dal k hlavě pistoli, nepřidám se k Vám. Vlastně, jedna kulka do spánku by byla vykoupením. Já to neumím ovládat a pochybuji, že se to někdy naučím.“ Stoupla ze židle a zapřela se dlaněmi o desku stolu. „Jaké myslíte, že to je vidět lidem do hlavy, i když nechcete? Vědět na co myslí, co cítí? Pořád, stále dokola si plést cizí myšlenky s vlastními,něvědět, jestli se tak cítíte Vy, nebo ten vedle Vás?“ Začala přecházet po místnosti a hlasitost jejího hlasu stoupala. „Myslíte, že byste to vydržel? Nechat se dobrovolně denně mučit? Nemoct to nijak zastavit. Jakmile slyšíte něčí myšlenky, už ho nevidíte stejnýma očima. Pravda, která neměla nikdy vyjít na povrch.“

Její oči začaly samovolně slzet. Ne, takhle to dál nejde. „Běžte pryč.“ Špitla. Fury se ani nehnul. Stál na místě jako socha. „Strčte si tu svou sebeúctu někam a vypadněte.“ Zařvala na něj. Tentokrát už poslechl a odešel. Samozřejmě ale za sebou nezapomněl zamknout. Stejně pochybovala, že by se odtamtud nějak dostala. Svezla po stěně na zem a poddala se dalšímu zachvátu pláče a bezmoci. Kamery ať jdou do háje....

Když se uklidnila, stoupla si před kameru.

„Chci mluvit s ředitelem Furym,“ řekla nahlas a srozumitelně.

 

Komentáře, připomínky atd. prosím pište pod článek