Kapitola 8 Barevný vzdech x Duhový ocas Nyan cat

Seděla na gauči, tupě zírala na televizi na nějaký pitomý seriál a za boha nemohla přijít na důvod, proč by jí měly ty scény přijít vtipné. Začínala se šíleně nudit. Už hezkých pár dní (nebo týdnů, všechno se to slívá dohromady) se tu jen válí, popíjí džus a čučí na televizi nebo si hraje na noťasu. Sem tam přijde Pepper, popovídají si nebo tak, takové malé zpříjemění dlouhé chvíle. Když vyleze Tony z dílny, je buď čas dát si jídlo, nebo se mu tam cosi nahrává a nebo se mu zdá, že se tady nahoře cítí osamělá (určitě mu to nakukal Jarvis, sám by na to nepřišel). S jinými důvody se zatím nesetkala. Nuda, klid a ticho jí začínaly přerůstat přes hlavu, takže když zas Tony jednou na chvíli vystrčil nos z dílny, odhodlala se s nudou zkoncovat.

„Tony, co děláš tam dole celý dny?“

„Ale, zkouším sestrojit takový udělátko..... To by ti asi nic neřeklo...“

„Prosím, teď bych tě poslouchala i kdybys mi vysvětloval zákony fyziky. Ta nuda tady nahoře je jako polštář, kterým se tě někdo snaží udusit.“

„Dobře. Nedávno jsme se spolu dívali na takový ten dokument o pravěkých lidech, pamatuješ si?“ Honem mu přitakala. „No a jak jsem to tak pozoroval, tak mě napadlo – Jak můžou vědci s takovou jistotou vědět, co se stalo před miliony let? Chci říct z kosterních pozůstatků něco zjistíš a samozřejmě vím, že se našla i obydlí, kostely a další věci, které nám to pomáhají odhalit, ale přece – můžeme si být jistí tím, co víme? Nechci nějak mrhat prací vás, archeologů, je úžasné kam až jste to dotáhli, avšak co když je to jinak? Co když se věci udály jinak, než si myslíme?“

„To je samozřejmě pravděpodobné. Neexistují o tom žádné dokumenty ani nějaká lidová slovesnost. Vždyť předtím si lidé mysleli, že je stvořil bůh. Křesťanství hýbalo světem. Můžeme se jen dohadovat a hledat důkazy, které si myslíme, že potvrzují naši teorii.“

„Přesně, přesně. Proto jsem se rozhodl sestavit to, o co se různí lidé pokoušejí už mnoho let-“ Dramaticky se odmlčel, rozpřáhl ruce a podíval se Lath přímo do očí.“ Já, Anthony Edward Stark vytvořím stroj času!“ Usmíval se od ucha k uchu a nadšeně čekal, co mu na to poví. Lath jen naprázdno polkla pusou a zírala. Pak na něj ukázala prstem a podařilo se jí ze sebe něco vydat.

„T-ty..... ty se snažíš sestrojit stroj času?“

„Ano?“ Úsměv mu začal povadat, tohle nebyla úplně ta reakce, kterou by čekal. Vlastně šlo o úplně jinou reakci.

„A nehráblo ti třeba? Stoj času? Děláš si srandu? Nemůžeš sestrojit stroj času! To prostě nejde.“

„To se o létání říkalo taky a teď létá kde kdo.“

„V tom je trošku rozdíl, nemyslíš?“

„Proč? Oba dva jsou to dopravní prostředky, jen ten jeden je takovej hodně extravagantní....“

„Možná by se sestrojit dal, dobře. Taky jsme si mysleli, že jsme ve vesmíru sami a ani ne před rokem na nás zaútočila armáda emzáků....Kdoví, kde leží hranice možného a nemožného? Ale pomysli na ten chaos! Kdyby stroj padl do špatných rukou...... Nehci se ani domýšlet následků! Znáš takovou tu motýlí teorii? Když v době dinosaurů zabiješ jednoho motýla, přepíšeš tím celou historii a třeba pak Hitlera nic nezastaví! Ano, pro vědu by to byl obrovský zázrak, mohli bychom cestovat kamkoli, na vlastní oči sledovat první kroky našich předchůdců, shánění potravy, jak lovili, jak žili, dorozumívali se. Mohli bychom rozluštit všechny záhady, o kterých se poze dohadujeme. Třeba jak dokázali egypťané postavit pyramidy! Jenže se obávám, že tady jde o více záporů než kladů. Riziko zneužití stroje času je-“

„Všechno se dá zabezpečit. V dnešní době-“

„V dnešní době se dají všechny zámky obejít! Neexistuje zabezpečení, do kterého by se nedalo dostat. A možností jak je také požehnaně. Ani Shield není v bezpečí!“

„Prosimtě, bezpečnostní opatření Shieldu by hacknulo i dítě. To není žádná výzva.“

„Pane, dovolím si podotknout,“ vložil se do debaty Jarvis, „že přes vaše zámky a opatření se nikdo nedostane.“

„A přesto na tebe bylo spácháno několik atentátů a dostali se i sem.“

„Ale z toho už jsem se poučil a všechny chybičky jsem vyhladil. Dokonce ani Jarvis by to nedokázal hacknout!“

„Tony, vždycky se někdo najde. Možná ne dnes, ne zítra ale za pár dní, kdo ví? Prostě mi to přijde moc riskantní. V první řadě to ale musíš sestrojit.“

„Neměj strach, na všem už se pracuje. Jen to půjde pomaleji, než jsem očekával, ale s takovými drobnostmi musí člověk počítat.“

„Nebudu se tě ptát, jakým způsobem chceš cestovat časem. Sice nejsem úplně blbá, ale taky nejsem geniální, jako tady někdo. Nechám se překvapit výsledkem. I tak mi to připadá moc nebezpečné. Na druhou stranu, kdyby něco, zničíme stroj, všechny plány na jeho sestavení a zabijeme toho, kdo to sestrojil. Tak se dá nejlépe zábranit rekonstrukci.“

„Hej, zvolni trošku. Nejdeš na to moc zhurta? Já si tady zatím hraju s plánu a ty už by jsi mě chtěla zabíjet?“

„Jen říkám jak to je, abys byl do budoucna připraven.“ Plácla s sebou na pohovku. „Tony,“ houkla na něj, „šíleně se nudím. Vymysli mi nějakou aktivitu.“

„Bež se třeba opalovat, mě je to fuk.“ Zamručel Tony, kterému Latharnina slova úplně zkazila náladu. „Ty taky musíš všechno zkazit.“

„Hele klídek, jsem prostě realista, no. Co dodat?“

„Spíš zahořklej pesimista.“

„Ale prosimtě. Hele, víš co? Nejspíš tě poslechnu a půjdu se doopravdy rozplácnout na balkon. Sluníčko svítí, teploučko, fakt nádhera.“

„Běž si kam chceš, ty nádhero!“ Zavolal na ni ještě uražený Tony než se zbytkem svého oběda odkráčel do dílny. Přece nebude obědvat s někým, kdo ho tak shazuje a podceňuje. Archeoložka, pche! Co ta může vědět o pravé vědě. Věčně klečí nad zdechlinama, hraje si s lopatičkou jak malé děcko na pískovišti. Pche! Však já jí ukážu! Pak se mi bude klanět, až jí představím svůj stroj času! Bude mě prosit na kolenou, abych ji svezl. Chá!

◄►◄►◄►

„Co to máš?“

„Ale, opalování mě po chvíli přestalo bavit, tak jsem si vzala blok, tužku a začala si jen tak něco črtat.“

„Ukaž.“

„Si věříš.“

„Prosimtě, proč mi to nechceš ukázat? Zas tak strašné to být nemůže.“

„Teď už ti to neukážu vůbec, když jsi mě urazil. Náhodou se mi to celkem povedlo. Myslím si, že kreslím docela obstojně.“

„Víš co? Já už to vlastně ani vidět nechci.“

„Tvoje smůla. Ukážu to Pepper, až přijde. Její obrázky jsou pěkné. Jednoduché, ale kouzelné.“

Tony stál u baru a nalíval si skleničku. „To rád slyším.“ Otočil se na Lath, která seděla na pohovce a trucovitě se dívala na druhou stranu, než stál on. „Dáš si se mnou?“

„Ani mě nenapadne.“

„Ale notak. Přece se na mě nebudeš pořád zlobit kvůli takové blbosti.“

„A just, že budu. Klidně až do zítra. Tebe ani nenapadlo se mi omluvit.“

Sedl si za ní na pohovku, ona k němu stále otočená zády a odmítala se otočit. „Napadlo mě něco mnohem lepšího,“ prsty pomalu přibližoval k Latharniným bokům, „než je omluva.“ Jakmile domluvil, začal Lath lechtat. Ta se zvrátila dozadu a za burácivého smíchu se snažila chytit Tonyho ruce, které ji nepřestávaly lechtat.

„Dobře, dobře, stačí ahahahah.... Už se nezlobím Ahahahaha.....“ Spustil ruce a poťouchle se usmíval. Jakmile se Lath vzpamatovala, skřížila ruce na prsou a zamračila se. „Perverzáku!“

Tony nemohl uvěřit svým uším. „Co?!“

„Osahaváš mě tady jako nějakou lehkou děvu, ty prasáku.“

„Co!?“ Na víc se nezmohl. Z hluboka se nadechl a vydechl. Taktéž skřížil ruce, sklopil pohled a zakroutil hlavou. „Tobě se člověk nezavděčí.“

„No, možná kdyby se našel někdo, kdo by mi připravil nějaký dobrý a sladký drink, který by mě po tom horkém dni osvěžil.....“ Koutkem oka se na něj zadívala. Tony, který pochopil narážku mířenou na svou osobu, se zvedl a stoupl si zase za bar.

„Dejme tomu, že by se někdo takový našel. Byla by si potom ochotna dělat tomu dotyčnému alspoň chvíli společnost?“ Hrál dál její hru, mezitím co připravoval drink.

„No, pokud by šlo o velmi dobrý a chutný nápoj, možná by se dalo uvažovat i o delší chvilce.“ Pohodlně se uvelebila na pohovce a zvědavě pokukovala, co to tam ten Tony vytváří.

„To velmi rád slyším.“ Otočil se a rozešel se k pohovce, kde seděla Lath. Drink položil na stůl vedle svojí skleničky. Lath se pozorně zadívala na svůj nápoj. Dole byl sitě modrý, potom přecházel do oranžové, žluté a nakonec zelené. Samozřejmě nechybělo ani paraplíčko, brčko a plátek citronu nabodnutý na okraj skleničky. Vzala ten umělecký výtvor do ruky a usrkla.

„Páni, to je vážně dobrý. Sladké, osvěžující a alkoholické. Co to je? Nikdy jsem nic takového nepila.“

Tony se samolibě usmál. „Ovšemže jsi to ještě nepila, jde o můj výtvor. Jsem totiž geniální a zručný ve všech směrech. Jmenuje se to Barevný vzdech.“

„Jak nápadité.“ Poznamenala sarkasticky. „Radši vymyslíme jiný jméno, jo? A udělej mi další, je to tak dobrý, že ani nevím, jak rychle jsem to vypila.“ Pak už se její pamět rozmazává. Jediné, na co si pamatuje, je její tvrdohlavý názor, že jméno Duhový ocas Nyan cat všichni milují, a taky Tony beroucí jí sklenkuz ruky se slovy „Myslím, že bys tu osmou sklenici už dopíjet neměla. A když už, tak bez brčka.“ Následujícího dne se probudila ve své posteli.

„Dobré dopoledne, slečno.“

„Dobré Jarve, říkáš dopoledne? Kolik je hodin?“

„Za tři minuty tři čtvrtě na jedenáct, slečno.“

„Akorát. Kde je Tony?“

„Pan Stark musel narychlo služebně odjet.“

„Co? A kdy se vrátí?“

„Přibližně za tři až čtyři hodiny, slečno.“

„Jo, to bych se mohla zvládnout nějak zabavit.“ Nejprve si připravila výbornou obědo-snídani, poté se uvelebila na pohovce a pustila si televizi, než trošku vytráví. Mezitím co se proklikávala různými kanály a pořady, přepadl ji takový hrozně zvláštní pocit. Jako by se dneska mělo stát něco ne úplně dobrého, taková katastrofa v menším měřítku. Najednou jistojistě věděla, že dnešek přinese hodně změn, které se dotknou hlavně jí a Tonyho........ A někoho třetího. Z nějakého neznámého důvodu jí ta třetí osoba naháněla strach. Nejednalo se o hezké změny, spíš takové..... zvláštní, nezvyklé. Nevěděla, jak jinak to popsat. Úplně ji to rozrušilo, energicky vypnula televizi, posbírala všechno možné nádobí, co se válelo po pokoji a aby se zbavila pocitu úzkosti, dala se do umývání. Ani to ale nepomohlo, hlavou se jí pořád míhaly myšlenky vracející se k náhlé události. Nevěděla, co s tím a po chvíli si s podivem uvědomila, že pod vodou obrací nádobí, které už umyla. Raději toho zanechala, sedla si na barovou židličkou a sedla si tak, aby se dívala do místnosti a ne na Tonyho sbírku všelijakého alkoholu.

„Jarve, jaký je tvůj názor na tetování?“ Rozhodla se povídat si s Jarvisem, aby si potvrdila, že ještě úplně nezešílela.

„Nijaký, slečno. Žádný názor nemám, jelikož též nemám tělo, na které bych jej mohl umístit.“

„Dejme tomu, že jsi člověk z masa a kostí. Nechal by sis udělat tetování?“

„Slečno, jsem počítačový program. Nemám pevné tělo, na které bych mohl tetování umístit a tak nemohu říci, zda bych si ho nechal vytetovat nebo ne.“ Zdálo se jí to, nebo opravdu zaslechla v jeho hlase stopy smutku?

„Dobrá, změníme téma....“ Takhle to pokračovalo nějakou dobu. Ukázalo se, že Jarvis je velmi zdvořilý a příjemný společník. Jak jinak, jde o výtvor Tonyho Starka, génia, miliardáře, playboye a filantropa. Jistá podobnost mezi těmi dvěma je. Třeba to, jak se rádi šťourají ve věcech, do kterých jim nic není. Nebo mají sklony mluvit tónem, jako kdyby svého společníka poučovaly o něčem, co je tak samozřejmé, že je hanba o tom nevědět. Ale abych jim jenom neškodila, oba dva mají schponost příjemně člověka zabavit. Zrovna chtěla popřít jeho argument, že psokočka nemůže vzniknout z prostého důvodu, totiž že pes a kočka spolu nikdy nebudou mít pohlavní styk, když vtom ohlásil veselou novinu.

„Slečno, pan Stark právě přijel. Chcete mu přijet výtahem naproti do garáží?“

„Mohla bych?“

„Je sobota, slečno. Věž je až na pár osob prázdná, neměl by proto být problém dojet dolů a nahoru bez komplikací.“

„Skvěle.“ Rychle seskočila ze židle a vběhla do Jarvisem prozíravě otevřených dveří výtahu. Ve chvilce byla dole a vrhala se kolem krku muži v tmavomodrém obleku, černých botách a slunečních brýlích na hlavě. „Tak ráda tě vidím.“

„Ne tak silně, dusím se.“ Povolila sevření a on ji taktéž objal. „Teda, takové přivítání a to jsem pryč pouze pár hodin. Co teprve pár dní?“ Usmál se a oba se pustili.

„Tak? Co jsi zařizoval, že jsi musel tak narychlo odjet. Určitě to šlo dobře, záříš jako sluníčko.“

„Ale, Pepper mi zavolala, ať jedu s ní na nějaký meeting, už ani nevím kdo tam byl, rchle jsme to odbyli, potřásli rukama, vyměnili pár slov. Nic zábavného. To až na cestě z meetingu jsem se zastavil u Pepper doma a....“

„Jo, jo dobře, je mi to jasný, nemusíš mi to popisovat. Vášeň, láska, ložnice. Dokážu si to představit. Sakra, nechci si to představovat, bože! Teď to nedokážu vyhnat z hlavy!“

„Ty jsi se ptala.“ Nastoupili do výtahu. Jakmile Tony zmáčkl čudlík a výtah se rozjel, Lath se zmocnila zase ten divný pocit jako předtím. Opřela se o stěnu výtahu a z hluboka dýchala. Vůbec se jí to nelíbilo. Tony, který dychtivě zíral na dveře od výtahu, si samozřejmě ničeho nevšiml.

„Vítám Vás doma, pane. Máte návštěvu, čeká nahoře.“

„Jedinej, kdo vždycky čeká nahoře a dveře zásadně nepoužívá, jsou buď mí dva milí agenti Shieldu neopomíjeje Furyho, nebo Thor, který asi ani netuší, že tu nějaké dveře jsou.“ Jeho nadšení z toho, že je zase doma, pomalu opadalo. Nemusel se ani ptát Jarvise, kdo že to vlastně přišel. Jakmile domluvil, otevřely se dveře výtahu a on sám zjistil, kdo na návštěvu přišel. A počáteční úsměv vystřídalo zděšení.